13.8. – 14.8.
Vyhlašuji volno. Poslední den bez kola jsem měl před 1200 kilometry a při celkových šesti tisících dělá únava s tělem zajímavé věci, například že bolest z namoženého stehna může při tvrdém šlapání projet až do půli zad.
Rád bych se prošel po městě, když už tady mám aboridžinku znalou místních poměrů. Julii dávám jen velmi rámcovou kostru toho, jak bych si procházku přestavoval, tj. vyhnout se brutálně turistickým kýčům, spíše ať mi ukáže to, kam by šla ona sama. Ukazuje se jako dokonalá průvodkyně, těžko lze slovy popsat to nadšení, s jakým mě centrem metropole provází.
Stejně jako já, i ona má ráda jídlo, takže se výlet v určité fází nevyhnutelně zvrhne v obžerství, kdy sníme vše, co není přibitý. Místo obvyklého severoamerického kafe, servírovaného v papírovém kýbli, zase po delší době v italské čtvrti ochutnávám espresso, v čínské čtvrti prase na rožni a přeslazený bubble tea, po kterém je mi špatně ještě před tím, než ho vůbec stihnu dopít, a celý smrtelný hřích zakončujeme ve vyhlášeném bistru se sendviči s uzeným, na které se stojí fronty až ven.
Někdy v průběhu odpoledne jsme se dohodli, že zůstanu ještě jeden den.
To už domů přijíždí i Juliina maminka,která bohužel neumí anglicky, pokouším se tedy ve francouzštině alespoň o poděkování za přijetí. Maminka záhy přichází s mobilem v ruce, kde mi přeložila vzkaz, že ji mrzí, že si nemůžeme moc popovídat, ale že jsem u nich doma vítán. O večeři se starám já – tvořím pečeni se špenátem.
Couráme se po botanické zahradě a před západem slunce vyrážíme na místní minihoru Mont Royal, kde měl objevitel Jacques Cartier kdysi nechat postavit bílý kříž (nyní již samozřejmě mnohokrát vyměněný), načež bylo okolí hory zkolonizováno až do podoby dnešního Montreálu.
15.8.
Jakkoli se mi odtud nechce, nastal čas pokračovat dále na východ. Julie mě vyprovází skrz centrum města. Vzala si na to růžové městské kolo a slušivé oblečení, jen já se za ní táhnu jak špinavej burlak. Loučíme se v parku u přívozu a dál už musím sám. Au revoir, la dame de Montreal.
Až do města Quebec by mě měla dovést cyklostezka podél masivní řeky Svatého Vavřince. Bohužel je to místy jedna z těch stezek, kde někdo patrně potřeboval prostavět šlušnou sumu peněz, s čímž jsou spojené určité neduhy. Chvíli vede po levé straně silnice, chvíli po pravé, pak mě zatáhne do parku, kde se musí objet fontánka a přejet klenutý dřevěný můstek, následně zmáčknout knoflík na lampě, aby se rozsvítilo světlo a já mohl přejet na druhou stranu silnice… Pro romantickou hodinovou projížďku možná pěkné, ale já si za chvíli připadám, jak když vezu prsten do Mordoru. Stezku tedy ignoruji a pokračuji normálně podél krajnice.
Vyjel jsem pozdě a stmívá se brzy, proto dnešní cestu nuceně ukončuji v lese už po 120 kilometrech.
16.8.
Je nádherně a celý den se kochám. Neustále projíždím kolem domků s upravenými zahradami, kde si připadám jak na dovolené v jižní Francii. Když obyvatelé zrovna nesekají trávu nebo nenatírají plot, sedí v ratanových křesílcích, pijí víno a zdraví mě pozvednutím číše. Občas narazím na drobnou farmu, před kterou zpravidla stojí stánek s tím, co zrovna dozrává. Za den už jsem do sebe naskládal asi kilo jahod.
V tomto článku jsem chtěl Quebek tak trochu zdrbnout a celé to vybudovat na předsudcích a mé neznalosti jazyka. Nedopatřením se mi tu ale začalo líbit. Je tu taková odlišná, ležérnější mentalita. Když si zvyknete na to, že všechny nápisy jsou, jak u nás za protektorátu, nejdříve velkým písmem ve francouzštině a pod tím pak možná menším anglicky, zbývají tu jen samé krásy.
V obchodech si užívám solidní sortiment paštik, ciderů a bagetek, zároveň zde místy prozřeli a pivko je konečně k dostání i v běžném supermarketu s jídlem, takže veškeré základní životní potřeby běžného cyklisty se dají uspokojit pod jednou střechou. Omylem jsem se naučil i pár vět francouzsky a nákupy zvládám bez větších faux pas. Na mé jazykové vybavenosti tedy není co zlepšovat, a když bude nějaká Quebečanka až příliš neodolatelná, můžu jí recitovat refrén z Lady Marmalade a určitě pochopí, jaké mám úmysly. Reaálně to hrozí, protože i dámy jsou tu tak nějak méně hulvátsky ‚murican, ale více šik díky letním šatům, kostýmkům a kloboučkům.
Jelikož po sto padesáti kilometrech, kde bych obvykle končil den, někdo postavil město Quebec, pokračuji ještě hodinku dále až do prvního lesa a stan tak stavím až po 180km.
17.8.
Je pátek a jakkoli bych rád ujel pořádný kus cesty, odpoledne má přijít pořádný déšť, proto dnešek nebude příliš intenzivní a skončím brzo. V plánu mám ujet jen okolo stovky a pak se na celý večer a noc schovat ve stanu. Článek i se shrnutím dnešního dne tedy posílám již v průběhu odpoledne z kavárny, protože předpokládám, že pak už se k wifi nebudu mít šanci dostat.
