Ještě pořád se mi stává, že se při pohledu na nějaké zanedbané stvoření, které odebíráme z nevhodných podmínek, přistihnu při otázce „Proč si proboha takoví lidi pořizujou psy“. Přitom důvody znám. Když pominu jasnou účelovost jako pes, tj, stroj na hlídání a vzácné úchylárny, o kterých nechci ani psát, tak nejčastěji je to o emocích. Až příliš často se setkávám s lidmi různého věku, kteří prostě chtějí…psího kamaráda na výlety, psího kamaráda na běhání, psího kamaráda na balení holek/kluků, psího kamaráda, aby se necítili osamělí, psího kamaráda, aby s ním mohli machrovat anebo chtějí pomoci psovi, kterého jim je líto.
Všechny tyhle emoční důvody mají na můj vkus příliš často jednoho společného jmenovatele – nedostatečnou promyšlenost souvislostí a dlouhodobé zodpovědnosti, které vlastnictví psa přináší. Vidím na těch lidech (spoustě z nich), že se nechávají moc unášet představou společně tráveného času – jak bude fajn, když spolu budou koukat na TV, běhat spolu, atd., ale už v tom zajetí emocí nechtějí přemýšlet nad tím, že život není jen o dívání na TV a běhání v parku nebo že snaha pomoct vždycky nestačí, ale že většina z nás chodí do práce, musí někde bydlet (ne vždy ve svém), má další i jiné zájmy než psa, bude aspoň občas potřebovat odejít/odjet bez psa, bude třeba časem řešit děti/rodinu nebo třeba nemá správnou povahu na zvládnutí vybraného psa. A tak si (třeba i přes varování) psa stejně pořídí. Nejednou jsem byla svědkem toho, jak lidi, když se upnou na nějakého psa, dokážou být jak posedlí a chtějí ho za každou cenu, odkývou vám všechno a často ho dostanou, případně si prostě pořídí jiného než toho původně vybraného.
Trvá pak různě dlouho, než okouzlení pomine, většinou tipuju jde o období mezi 4 měsíci a 1 rokem. „Ach jo, už týden mrzne až praští a já musím se psem ven“, „Vopruz, chtěl bych s kamarády po práci posedět, ale když nevyvenčím psa, najdu doma loužičky a další ‘dárečky‘, takže se zábavou po práci už mám prakticky utrum,“ „Čekáme/narodilo se nám dítě, kdo má s tímhle ještě zvládat takovýho hyperaktivního magora,“ „Jsem v práci 12 hodin denně, nemám čas se starat o psa, on mi doma demoluje a kňourá,“ „Mám jiné aktivity a nestíhám se starat o psa,“ „Musíme se vystěhovat z pronajatého bytu, potřebujeme dát psa/majitel ho tady už nechce,“ „Toho psa jsem si vzala z útulku/od pána, co se o něj nestaral ,chtěla jsem mu pomoct, ale demoluje mi doma byt a je agresivní,“ „Rozešli jsme se s přítelem a nikdo si nemůže psa nechat“. Kdo si chcete udělat obrázek sami, mrkněte třeba do FB skupiny Pejsci v nouzi z Bazoše, kam admini kopírují některé inzeráty z tohohle inzertního serveru.
Inzerát Bazoš
Tyhle věty v různých obměnách slýcháme my útulkáři i stokrát do měsíce. Bez přehánění. Byly doby, tak před 10 lety, kdy nám 5 podobných telefonátů/mailů týdně přišlo hodně. Dneska týden s 5 takovými telefonáty považujeme za klidný 🙁 . Psi se zkrátka „zkomoditizovali“ a pro mnohé jsou stejnou snadno pořiditelnou a snadno odložitelnou zábavou jako nová hračka, video hra, nebo jiná udělátka. Kdo chce psa, stačí jít na některý z bezpočtu inzertních portálů, kde mj. kvete množírenský byznys ostošest, a za chvíli má psa. Zbavit se ho sice potom není tak snadné, jak si majitelé představují, ale kdo chce, cestu si většinou najde a zřídka to pro psa končí dobře.
Často na FB čtu obranu majitelů, kteří se psů zbavují s tím, že je „pořád lepší, když se mu majitel snaží lepší domov, než kdyby ho třeba nechal uspat nebo vyhodil“. Takhle v teorii to zní dobře. Ale při počtu odkládaných psů (jednou jsem to počítala a jen na JEDNOM inzertním portále přibude denně okolo 13 psů, jichž se majitelé zbavují, převážně jde o odrostlá štěňata do 1,5 roku, ale výjimkou nejsou ani starší psi). A těch inzertních portálů je halda. Další spousta odkládaných, nechtěných psů běhá po sociálních sítích a ještě další mimo ně. Při tak šíleném nepoměru mezi nabídkou a existencí slušných, zodpovědných domovů je šance, že udávaný pes najde kvalitní domov, minimální. S větší pravděpodobností skončí někde vyhozený, uvázaný, zabitý, utracený, případně se dostane do rukou někomu podobnému.
V souvislosti s problematikou množství opouštěných psů se občas mluví o tzv. řidičáku na psa, tj. nějakém zákonu/nařízení, které vyžaduje, aby zájemci o pořízení psa podstoupili různé testy, např. teoretické, psychologické i praktické – schopnost výchovy a výcviku. Jako každý návrh, který zasahuje do svobody občanů, má samozřejmě hodně odpůrců.
Asi už tušíte, že já patřím mezi zastánce a myslím, že mezi útulkáři by se jich našlo víc než mezi jinou skupinou. Veřejnosti se to těžko vysvětluje i proto, že ta žije ve sladké nevědomosti o míře problému. Toulaví psi tu (zatím) neběhají po ulicích jako v některých východních zemích, kde je pak krutě vybíjí, ani se (zatím) neutrácí po milionech ročně jako třeba v USA, kde už útulky už celé roky absolutně nestíhají pojmout množství odkládaných zvířat. U nás všichni, kdo nejsou v denním kontaktu s realitou, mají dojem, že je všechno v pořádku. Není. Nebýt bezpočtu soukromých depozit, azýlků, útulků, apod., běžné městské útulky už by dávno nezvládaly pojmout ten přísun psů. A tímhle tempem máme dobře našlápnuto k tomu, abychom Rumunsko nebo USA brzy dohnali.
Toulaví psi Rumunsko
Utracení psi v útulku (USA)
Jedním z hlavních argumentů proti (kromě zmíněného „nikdo mi nebude kecat do toho, jestli si pořídím psa“) je i to, že zákon by se stejně obcházel a akorát by se vybudoval černý trh s potvrzeními o certifikaci. Na to odpovídám – to máme zrušit všechny zákony? Zvlášť ty, které chrání životy, včetně jejich kvality, nebo majetek, což by tento měl za cíl ? Žádný zákon nikdy ve 100% nezajistí to, co má za cíl zajistit. Vždycky bude určité procento lidí, kteří ho budou obcházet. Jsem ale přesvědčená, že pokud by zákony neexistovaly vůbec, míra zločinnosti a různých nepravostí by byla podstatně vyšší. A za mě je všecko, co má šanci aspoň výrazně snížit počet opuštěných a týraných psů, rozhodně plus. Pokud by to vedlo ke snížení počtu zájemců o psy, bylo by to i (částečné) řešení druhého megaproblému, o nemž jsem už psala – množírny. Dnes je poptávka po psech, zvlášť určitých plemen, extrémně vysoká, takže pro množku není nic snazšího než namnožit co nejvíc štěňat, rozvěsit na inzertní portály, kde si jich může kde kdo pořídit kolik chce, a hotovo. Pokud by si nemohl volně pořídit psa/x psů jen tak kde kdo, poptávka by samozřejmě dost klesla a tím s velkou pravděpodobností i počet množek. Takže za mě dvě mouchy jednou ranou, i když třeba ne úplně do mrtva.
Další častý argument – jak se to bude zařizovat, kdo to bude kontrolovat ? Je fakt, že takový zákon je dost „vysokoúdržbovější“ než například trestní zákoník, kde se přečin začne řešit, až když dojde ke spáchání a není s ním dopředu spojena masová příprava kurzů, testů a kontroly dodržování. Na druhou stranu v některý zemích podobná nařízení měli/mají, např. Švýcarsko, kde je nyní ve správě jednotlivých kantonů. Šlo by se tedy inspirovat tam a doladit, co jim třeba nefungovalo. Ale to by musel někdo chtít a musela by to pro někoho být priorita. Chápu, že je snazší začít psy prostě utrácet, až je přestaneme být schopni pojmout.
Jsou tací, kteří místo „řidičáku“ navrhují vzdělávání veřejnosti (zejména pak dětí a mládeže) v oblasti zodpovědného chovatelství v kombinaci s důsledným označováním (čipováním) psů a trestání majitelů co se psa zbaví (což už je mimochodem v rozporu s dnešním zákonem na ochranu zvířat, ale v praxi se nijak nevymáhá, nejen proto, že psi nejsou řádně označovaní). To se zdá jako líbivější a schůdnější řešení a i já bych ho uvítala radši než žádné. Jsem sice (na základě zkušeností) dost skeptik, pokud jde o vzdělatelnost lidí k zodpovědnému jednání, zvlášť když mnoho z nich pořízení psa myslí v podstatě dobře a v momentě pořizování jsou (pod vlivem emocí) přesvědčeni, že péči zvládnou. Víc by mohlo pomoci to důsledné čipování, které bude od roku 2020 povinné pro každého majitele psa staršího 6 měsíců, nicméně se nemluví o tom jakým způsobem se bude dodržování kontrolovat, vymáhat a trestat. Pokud tak jako dosavadní platné zákony na ochranu zvířat, nemůžeme od toho v praxi čekat zásadní změnu ve prospěch zvířat .
Ať řidičák nebo vzdělávání s čipováním, změnu podle mého názoru potřebujeme nutně a včera bylo pozdě. S každým telefonátem majitele, co se potřebuje zbavit psa, si to uvědomuju čím dál víc.
