2.1.
Ráno vyrážíme směr Panama City se záměrem překročit džungli a dostat se do Kolumbie všemi možnými způsoby. V Albrook bus station nasedáme směr Darién, kde končí silnice Panamericana, která se pak obnovuje až v Kolumbii, a s řidičem se domlouváme, aby nás za 3 dolary vysadil na odbočce k souostroví Cartí, kde žije na ostrovech kmen Guna, kteří by nás mohli na člunu hodit do Puerto Obaldia.
Na odbočce chytáme pickup 4×4 za 15 dolarů na osobu do Cartí, o kterém jsou na Googlu rozkošné obrázky karibských pláží. Realita je, mno… zarážející… Řidič nás vysadí na břehu plném špíny a odpadků, kde se nás ujímají malí, asi 140 cm vysocí bobísci, že nás vezmou na jejich hlavní ostrov. Za 7 dolarů plni naděje vyrážíme. Ocitáme se na ostrově, kam by se vešlo cca 50 Evropanů. Guna zde žije asi 1000 a brodí se tu po kolena v odpadcích.
Dříve to byli bobísci odění do bederních roušek s jedovatými foukačkami, sem je asi před 200 lety zahnali jiní bobísci s foukačkami, a od západních kultur pochytili nový smysl života, kdy vozí turisty na těch pár pěkných ostrovů, které ještě sami nestihli zanést odpadky, a za utržené peníze nonstop chlastají. Přivítal nás zde majitel zaplivaného baru z bambusu a betonových panelů. Dvakrát do mě naboural, napotřetí se mu povedlo vychytat ode mě takovou vzdálenost, kdy mi mohl podat ruku. Nabídl nám ubytování za 5 dolarů v hotelu nad barem, prý nejlepší na ostrově (bohužel nelhal). Dany se tam šel podívat, a i on se vrátil zelenej s vytřeštěnýma očima. Kus molitanu, kde s trochou štěstí někoho zavraždili, s trochou smůly ho tam možná nechali, dokud neprokapal skrz. Paňmáma černá mamba přes to hodila kus prostěradla praného v zakalené vodě, takže jsem to pak aspoň neviděl. Na záchod se chodilo do budek nad vodou, kde ze sebe místní při věčné nachcanosti místo do vody všechno vypouštěli snad až na strop, takže jsem okamžitě přestal jíst i pít, abych tam ani s běhavkou nikdy nemusel.
Šli jsme na obhlídku ostrova. Zbylých 998 obyvatel na tom bylo podobně jako majitel baru. Všichni říkali, že něco slaví, akorát nám nikdo nebyl schopen říct co. Po asi hodině do mě vrazila jiná mamba a rovnou omylem druhou chytla o barák, přičemž zamumlala „felis nuevo anno.“ Ok, tak už aspoň vím, co se slaví dneska. Zítra budou slavit třeba… třeba středu.
3.1.
Za 115 dolarů na hlavu jsme ukecali kapitána bobíska a ještě jednoho bobíska, kteří by nás se speedboat hodili do Puerto Obaldia. Vzali nás na pevninu, kde by mělo přistoupit ještě 5 lidí. Přistoupilo asi 10. V přístavu jsme čekali hodinu a půl, přičemž jsme každý museli cca 2x na „komůrku poznání“. Lil jsem si na ruce místní ekvivalent lysolu, abych měl aspoň nějaký pocit čistoty. Došel papír. Našel jsem bandu ještě neposkvrněných turistů a s vysvětlením, že všichni máme situazión de la grande, jsem z nich vymámil jejich toaleťák. Jednomu Švédovi se nás zželelo a daroval nám svoje probiotika. Nyní po dvou dnech jsem toho názoru, že nám tím patrně zachránil život.
Cesta lodí trvala asi 6 hodin, navštívili jsme několik podobně hrozných ostrovů, vyfotili pár úchvatných, a docela zmáchané a potlučené nás el capitano vysadil v Puerto Obaldia, 10 km od kolumbijských hranic. Tam jsme si od vojáků sehnali výstupní razítko a přemluvili místního oligofrenika se synem, aby nás svým člunem hodil kousek blíže k hranicím do La Miel. Asi pětkrát nás málem vyklopil.
Vystoupili jsme v La Miel a musím říct, že krásnější pláž jsem v životě neviděl. Škoda, že začalo pršet. La Miel a vesnice Sapzurro za kopcem fungují jako bezcelní zóna v pralese, protože celnice do Kolumbie je až ve městě Capurgana. Je tu i duty free shop, kde si můžete koupit čokoládu, alkohol, nebo třeba bez daně automatickou pračku a odvézt si ji pralesem na kolečku domů. Místní mamba, co prodávala pivko, nám vyměnila pár dolarů za kolumbijské pesos a její mamka uvařila super rybu s kokosovou rýží a salátem. Ubytování jsme našli u starého Kolumbijce za 10 dolarů.
