4.1.
Přešli jsme kopec do Sapzurra. Kolumbijci se sem chodí rekreovat na pláže a chlastat. Tak se taky rekreujeme. Šli jsme na pláž, na vodopád, na druhou pláž, na třetí pláž, pak zpátky do La Miel, protože jinde se asi nedají vyměnit peníze. Dneska spím v nějakém kempu v hamace a ráno vyrážíme do Capurgany, kde dostaneme razítko do pasu a budeme oficiálně v Kolumbii.
Pohled od hraniční čáry
5.1.
Ráno jsme vstávali v 5:50, abychom už před sedmou měli sbaleno a stáli na molu a vyhlíželi nějaký člun do Capurgany. V noci totiž dost pršelo a cesta pralesem by byla moc blátivá a rozmáchaná. Všechno mám vlhké. V 7 jsme odjeli, o půl hodiny později už jsme seděli na kafi vedle celnice. Otevírala po osmé, takže jsem se šel mezitím projít. Navštívil jsem i kasárna vojáků strážících džungli před pašeráky. Drží fakt plnou pohotovost, jeden se válel v trenkách na lehátku a další dva odstrojovali vánoční ozdoby. Dominantou byl stromeček v doživotní velikosti poskládaný z lahváčů. Na imigračním vše bez problémů, jenom jsem už podruhé lhal a jako zaměstnání hlásil real estate agent, protože „nezaměstnaný“ by mi asi moc neprospělo.
Okolí Sapzurra
Pak nás čekala další loď směr Necoclí, odjet měla v 9. V 10:15 teprve přijela ta, co měla odjíždět v 8, naše až následně. Sebrali nám batohy, naložili na trakař, a pak je vysypali na molu na hromadu společně s věcmi ostatních asi 50 cestujících pro tuto naši konkrétní loď. Podobně tam vysypali dalších x hromad pro pasažéry ostatních lodí. Na molo jsme nesměli, byl tam vojenský zátaras a tentokrát už velcí kolumbijští bobinové se samopaly. Docela to chápu, podle toho, jak se k věcem lidí chovali, by se jinak strhla davová psychóza. Jen jsme zoufale přihlíželi, jak nám batohy nasypali do té lodi, co měla jet v 8, pak odjela a my stále čekali před zátarasem jen s pasem a peněženkou v kapse.
Do Necoclí to jelo asi dvě hodiny. Když jsme okolo jedné odpoledne zakotvili u mola, naše 3 batohy jen tak ležely nazemi, tak jsme se obsloužili sami. Dokonce i notebook fungoval. Nechápu, jak bravurně tady zvládají chaos. Ocitli jsme se v autobuse do Monteria, odkud jsme pak měli přestoupit do dalšího do Cartageny. Sešli jsme se v něm různorodá parta, místní, Ir, Italka, Němky a my. Ir jel za 80000 pesos, Italka za 30000, Němky 35000, my po krvavém vyjednávání za 25000, místní jen tak za 13000…
Do Cartageny jsme přijeli v 23 hodin. Nějak jsme zjistili, že už je pátek, a že podle toho to taky v centru vypadá. Neuvěřitelná párty. Škoda, že nesnáším lidi. Kolumbijky mají asi svérázný přístup k zakládání rodiny, kolikrát nějaká velmi odhaleně oblečená vylezla z taxíku, říkal jsem si, že bude asi za chvíli maturovat a že z toho ještě vyroste, akorát za ní vystoupily dvě děti. Ty, které děti neměly, byly zpravidla ještě mladší, no a ukazují prakticky všechno. Asi na to mají vymezený čas, většina starších dvaceti let se začíná výrazně zakulacovat, nevím přesně, jestli je to místní ideál krásy sám o sobě nebo je tu ještě obecně otylost chápana jako známka blahobytu.
Sedím teď na hostelu, je půl druhé ráno. Na recepci je 30 stupňů, v pokojích klima nastavená na 16, takže taky využiju svůj péřový spacák, který jsem původně chtěl vytáhnout až v Kanadě na Yukonu.
Cartagena – centrum
6.1.
Skoro celý den jsme strávili v Cartageně. Je to jedno z mála měst, kde se i já dokážu chvíli courat a kochat se. Začali jsme povinnostmi – vysypat většinu oblečení v místní prádelně Beer & Laundry. Koncept je jasný podle názvu. Pak do parku, kde jsou turisty ochočené veverky, které člověku skočí pomalu i na klín, aby dostaly něco dobrýho, a byli tu na stromech v centru města i lenochodi, prima zvíře. Obešli jsme hradby, které Španěly napadlo postavit po tom, co jim město párkrát z moře někdo zboural, navštívili pár náměstí, sochu Kolumba, Bolivára, a Dany koupil Valentýnce nový snubák, protože tamten předchozí stál asi stovku a stejně ho někde ztratila.
Cartagenské hradby
Tobi se rozhodl, že nás předčasně opustí, prý se těší zpátky do Kanady. Koupil jsem flašku osmiletého rumíka a večer jsme ho otevřeli s tím, že u toho naplánujeme další dny. Nyní by měly přestat číst citlivější nátury, protože zbytek popisu dnešního dne bude, spíše než milý fejeton, manifest nasranýho Evropana.
Stejně jako dle Danyho vyprávění střední Amerika, i tahle země je pěkně zkurvená. Dany je z toho asi na hranici mentálního zhroucení, zvažuje odjezd, a mě včera taky pěkně spadnul hřebínek, a to jsem zvažoval, že si na rozdíl od Tobiho prodloužím pobyt třeba o další tři týdny, když jsme tu teoreticky mohli do hor na pořádně punkový treky a výstupy. Danyho sere, že už tu jsou na cestách 4 měsíce, pomalu 200 tisíc v trapu, a z těch pěkných odlehlých míst prakticky nic neviděli, protože vláda a místní jsou líný příživníci.
Pokud člověk přijede jako turista, jde si zaplatit hotel, pokochat se ve městě, večer se vypláchnout, druhej den na udržovanou turistickou plážicku (protože 99% zbylých jsou skládky – proč se o svou zemi starat, když mi z tohodle netečou prachy) a přijde mu roztomilé, jak ho místní oligofrenici zkouší na každém rohu podojit, protože si s nimi pak aspoň může udělat fotku, je všechno v pořádku.
Potíž nastává v momentě, kdy chce člověk vidět něco jiného mimo pro aboridžince komfortní turistický mlíkárny. Najednou nic nejde, všechno zakázaný, každý vám hází klacky pod nohy. Jako příklad uvedu národní park El Cocuy, což je názorná ukázka toho, jak to v posledních letech funguje už skoro všude v těhle zemích.
Do roku 2016 byl park volně přístupný po zaplacení vstupní daně. Dominantou byla možnost absolvovat tam šestidenní trek po ledovcích, na jehož začátek se člověk mohl z vesnice svézt náklaďákem objíždějícím místní farmy a sbírajícím mléko. V roce 2016 se park zcela uzavřel, najednou to tam jakože začalo být nebezpečné. No ani hovno. Vláda si dala rok na to vymyslet, jak to otevřít tak, aby se nově dalo těch asi 1000 lidí, co na trek ročně šlo, pořádně vyždímat. Vymysleli povinného průvodce, aby do místní ekonomiky tekly prachy (to trvalo vymyslet ten rok). Ještě před spuštěním zrušeno, protože táhnout se s někým 6 dní jsou přeci jen dost vydřený prachy, takže se záminkou toho, že kvůli těm třem lidem denně ustupují ledovce, se trek zrušil. Nově a aktuálně se smí pouze s průvodcem na 3 kraťoučké procházky po okraji parku, to už místní nekvalifikovanej čmoud dokáže v rámci práce absolvovat a nechcípnout na přepracovanost.
Podobně to funguje s trekem do Lost city, kde se musí platit daň, poplatek místním kmenům (no budiž), poplatek okolním dělnickým vesnicím (prosím?) poplatek archeologům (???), cestovní pojištění (žádnej cizí turista přece nemá svoje vlastní), peníze za osly nesoucí moje jídlo a vodu (asi 10 kilo co unesu sám) a jídlo pro sebe a pro osly nesoucí batohy (ty už v ceně nejsou, ale platím za osly, kteří jim nesou jídlo…), za průvodce… celkem asi 450 dolarů za 3 dny. Takhle se to zvrtlo a v náhodných letech posledního dvoudesetiletí se pod záminkou náhlé „náročnosti“ omezilo a zakázalo skoro všechno.
Kdybych aspoň mohl něco zaplatit a jít si tam sám, ale z tohodle vodění za ručičku a státem nařízené žebroty pro naprosto nekvalifikovaný lidi je mi skoro do breku. Turista plážičkář přijede z dovolený nadšenej z místní letargické kultury, jak jsou ti lidé krásně muzikální a bezstarostní, že vlastně jen prodávají cetky, nakrájený ovoce, pracují a u toho polehávají a podívej mamó, jak jsou šťastní.
No nějak si tu poradíme, i špatná zkušenost je zkušenost a aspoň mě těší, že bez all inclusive pozlátka čelíme skutečné místní realitě. Maňána, freedom maybe optional.
7.1.
Jedeme na pláž. Hm… Ráno jsem ještě trochu pinknutej z rumu a myslel jsem, že Dany se z cestovní deprese vyspí, ale bohužel spíš naopak. S Expedition clubem tu má v červnu mít třítýdenní zájezd horolezců a naprosto netuší, co by jim tady tak mohl ukázat, protože tour de socha a muzeum logicky nepřipadá v úvahu.
Bereme taxíka s místním čmoudem a jedeme do vesnice Barú asi 40 kilometrů jižně. Prý je tam super pláž. 3x mu musíme na telefonu ukázat cestu, sám nedokáže ani řídit, vždyť se tím jenom živí. A jsme na pláži. No ty kráso! Tolik lidí jsem snad ještě v životě neviděl. Loni jsem při cyklojízdě na sever nadšeně skočil do Baltu, byť to tam smrdělo naftou, protože v Čechách přece móře nemám, ale už začínám mít pláží plný zuby. Řešíme to pomocí Coco Loco, kokosem s useknutou špičkou, do kterého se navíc nalijí 4 panáky rumu. Asi je to stejně ředěný, tak to jsou reálně spíš dva. Celý den odháníme tupce prodávající korálky a hennu. Zítra se rozloučíme s Tobim, kterému to za dva dny letí z Cartageny, a pojedeme do Santa Marty, tam je poblíž taky národní park a hypoteticky bychom se tam nerušeně mohli zašít na dva dny.
Cartagena – moderní část
