8.1.
Dany mě budí v 6 hodin ráno. Už to takhle máme nacvičené, od té doby, co jsem vykoupal mobil, se stal mým osobním budíkem, a i přes den mi říká kolik je hodin atd. Sbaleno celkem máme od večera, takže chceme být první na snídani, abychom co nejdříve vyrazili. Bohužel paní snídaňářka místo servírování prvních jídel v 7 hodin teprve okolo osmé přichází do kuchyně. Měli jsme chuť se na to vybodnout, ale přece si nemůžeme nechat ujít snídani skládající se z cca 1,5 míchaného vajíčka, dvou suchých toustů a mírně nakvašeného džemu.
V 10 hodin sedíme v autobuse do Santa Marty, řidič nás ujišťuje, že cesta trvá asi 3,5 hodiny. Bohužel systém veřejné dopravy zde funguje tak, že se vždycky čeká, až se autobus úplně naplní, a to i na mezizastávkách, takže nakonec jedeme hodin skoro šest. Jelikož už vím, že v autobusech vždycky řve muzika na plný koule, a nejpřesnějším ukazatelem společenského statusu je velikost přenosného bluetooth repráku, v očekávání další parádní piškotéky si do kapsy dávám špunty do uší. Tentokrát jsem se zmýlil. Autobus má televizi! Takové to padesátikilové CRT z 90. let, ale má. Začíná film. Jmenuje se to Anabelle, je to o nějaké porcelánové panence posednuté démonem, co strašně vraždí děti a uječený ženský. Film natočili asi v USA, mělo to texty v azbuce a dabing ve španělštině, takže tenhle film obletěl celý svět, než jsme měli tu čest jej vidět tady v Kolumbii. Na jazyku nezáleží, stejně je autobusem slyšet akorát vřískot vražděných obětí. Rodiče dětem zakrývají oči a uši, ale řidič si zdá se stále myslí, že ten film je príma nápad, takže si následně pouštíme Anabelle 2 a jelikož jedeme fakt dlouho, pouští nám dvojku ještě podruhé.
Na kraji Santa Marty přesedáme do dalšího autobusu směr národní park Tayrona, kde by měly být super traily po džungli. Mimochodem pořád mám vyprazdňovací problémy. Měli jsme je na střídačku skoro všichni, takže Tobi dříve našel na internetu tabulku popisující konzistenci stolice očíslovanou 1 – 7 s tím, že 1 je zácpa, 4 normál, 7 fakt průjem. My se všichni pohybovali odhadem někde mezi pomyslnými čísly 8 – 11.
Valentýnka mi říká, že je to se mnou fakt divný, protože ona po příjezdu do Mexika měla touhle dobou už skoro po starostech. Ale protože karma je svině, během několika hodin je ze čtyřky asi na čísle 13 a do toho ještě začíná zvracet. U vstupu do Tayrony jsme okolo čtvrté odpoledne, přebalíme zavazadla tak, aby všechno bylo jen v krosnách na zádech, takže máme každý dost přes dvacet kilo zátěže, ale konečně na sobě máme pohorky. To je nádhernej pocit.
Vyignorujeme par místních hajzlíků vydávajících se za zaměstnance parku, kteří tvrdí, že tam dneska už nesmíme, čímž se nás za provizi akorát snaží vylákat do nějakého hostelu. Platíme 22000 pesos za kemp v parku, dalších 54000 za vstup a jelikož ve frontě na pokladně před námi bylo jen 5 lidí, už za něco přes hodinu čekání máme lístky a jdeme dovnitř. Park je nádherný, ale už toho za světla moc nestíháme, takže se utáboříme, a s Valentýnkou večeři prokládáme Endiarony a živočišným uhlím.
9.1.
Naše trasa se skládá ze dvou částí. První část vede z kempu asi 6 km na pláž, což je vzhledem k davům, které tam míří, hrozná otrava. Otravu má pak evidentně ještě Valentýnka, protože se fakt nezlepšuje. Druhá část od pláže má 10 kilometrů, už tam jsou slušná převýšení, vede to přes hustou džungli, indiánskou vesničku, a hlavně tam skoro nikoho nepotkáte. Pociťuju silnou únavu způsobenou vedrem, průjmem, kvůli kterému se nedokážu zavodnit a ani z jídla vstřebat moc živin, šplháním po kamenech a těžkým batohem. Dany nehne ani brvou, ale když každou hodinu zdrhá s toaleťákem ze stezky, je taky jasný, co se v něm odehrává.
Když ale vidíme Valentýnku, chápeme, že je zle, sotva jde a její tělo už nepřijímá ani vodu. Ve vesničce jí co nejvíce odlehčujeme batoh, a když se v posledních 4 kilometrech objevuje náznak sjízdné cesty a první motorka, posadíme ji na ni, aby ji aboridžinec odvezl do civilizace. Už je tma, takže s Danym nasazujeme čelovky a indiánským během se řítíme za nimi.
V Santa Martě rychle nacházíme hostel, tentokrát i s vlastním záchodem na pokoji. Valentýnka do sebe po douškách zkouší dostat Colu, ale nefunguje to, takže o půlnoci s Danym míří na kliniku na kapačky. Dostala asi 2 litry solného roztoku a dalších mňamek, recept na Smectu (hm, to by nás fakt nenapadlo koupit…) a v 5 ráno se vrací.
10.1.
Santa Marta je pěkná díra. Jdeme s Danym nakoupit léky a jídlo. Je takový ten můj osobní čertík na levém rameni, který mi radí špatné věci. Takže i když jsem si naordinoval rohlíkovou dietu, furt mě tahá k regálům s koblihami, dortíky, ke kuřecím křidýlkům v BBQ omáčce a dalším super prasárnám. Jsem tak blbě nemocnej, že sice mám příznaky, ale do toho hroznou chuť na všechno, tak se nechávám ukecat aspoň na maracuju a limonádu. I běžný nákup potravin může trvat dvě hodiny, když, stejně jako všude jinde v téhle zemi, za kasou pracují lenochodi. Paní pokladní dostala přezdívku Blesk.
Valentýnka odpočívá a my odpoledne vyrážíme na autobusák koupit na zítra lístky do Bogoty. Je to asi 900 kilometrů a 16 hodin, chceme tedy pečlivě zvolit relativně luxusního dopravce. Dopravci jsou 3 a vše se nakonec vyřeší za nás. Lístky stojí 200 000 pesos na osobu. Jedni to měli o 16000 levnější, takže jsou beznadějně vyprodaní, druzí tak trochu zapomněli na dnešek přistavit autobus, takže u přepážek jim za dohledu policie na sklo buší asi 40 lidí, kteří skandují „Solución! Solución! Solución!“. Bereme to u třetího s odjezdem druhý den ve 20 hodin a vracíme se na hostel.
11.1.
Dopoledne se balíme, Valentýnka na tom pořád ještě není dobře. Necháváme ji na recepci a jdeme se s Danym na chvíli courat po Santa Martě. Omrkneme pláže, vedle kterých jsou hned nákladní přístavy, navštívíme pár hostelů pro letní výpravu, kostel, a já pořád lehce pokukuju po hospodě, kde by měli točený pivko. Bohužel nic…
Přesouváme se na autobusák a nacházíme náš bus. Teda tohle jsem nečekal. S jedinou výtkou, že jako všude, kde je v téhle zemi klimatizace, i tady je až nezdravě přechlazeno, se jedná o parádní komfortní autobus. V sedačkách se dá skoro ležet, hromada místa na nohy, fakt dobrý. Spal jsem skoro celou noc, a v televizi pouštěli takovou blbinu, že jsem tomu rozuměl i ve španělštině.
