12.1.
Do Bogoty na autobusák přijíždíme asi ve dvě odpoledne. Chceme vyrazit konečně do pořádných hor, ale jelikož Valentýnka se ještě na vícedenní přechod oprávněně necítí, máme z papírového průvodce vyhlídnutý nějaký pěkný hostel, kde ji odložíme na zotavenou. Škoda, taky by se jinak určitě těšila. Dopisuju záznam a notebook jí tu nechám, bude mít zábavu a já lehčí batoh.
Mimochodem na autobusáku v Bogotě vymysleli „príma“ systém objednávání taxíků – všechno musí jít skrze jednoho ze dvou dispečerů. Reálně to pak vypadá tak, že uvnitř vestibulu stojí půlhodinová fronta nasraných lidí a venku na parkovišti šňůra taxíků. Přijdete k dispečerovi, řeknete mu, kam chcete jet, on, aniž by jakkoli pomohl nebo cokoli zabookoval, řekne, že ok a jdete k taxikářovi, který je v pořadí, a tomu svou plánovanou destinaci sdělíte znovu.
S Danym chceme do NP Los Nevados. Musíme přes město Armenia do vesničky Salento. Bus nám jede ještě ten den přes noc. Kupujeme zásoby jídla, což se ukazuje jako mírně komplikované. Dany jede stylem „hlavně, aby to zapláclo žaludek“, mě spíš zajímají nutriční hodnoty, aby si z toho tělo vůbec něco vzalo, takže hledáme kompromisy mezi cenou a tím, co jsem ještě ochotnej si strčit do huby. U pokladny nacházíme naprostý skvost – místní tisk se Zemanem na titulní stránce, kde ho popisují jako Trumpa Evropy a zmiňují i některé jeho eskapády. Hitler je gentleman!
13.1.
Přes Armenii se podle plánu dostáváme do Salenta. Je to docela malebné městečko. Na náměstí parkují zrestaurované vojenské Jeepy, některé možná pamatují i druhou světovou, které míří do Cocora valley, kde by měly v nadmořské výšce asi 2500m být až šedesátimetrové palmy. My tam míříme taky, protože bychom se přes to údolí teoreticky mohli proplížit do Los Nevados bez nutnosti placení vstupu, a hlavně bez keců, že nemáme průvodce.
Do džípu (a na stupátka kolem něj) se nás naskládá i s řidičem 10, a vyrážíme. Jedeme asi půl hodiny přes pěkná údolí a pastviny. Jeden z highlightů dnešního dne. U vstupu do Cocory lžeme o tom, že chceme jen na okruh s palmami a platíme symbolický jeden dolar vstupu. V půlce se odpojujeme z cesty s plánem vylézt dnes do 3800m, kde jsou už uprostřed parku dvě farmy, u nebo ve kterých je možné přespat.
Samozřejmě se to zvrtne, protože začíná pršet. Cesta je čím dál víc rozmáchaná a bláta přibývá. Zastavujeme se asi v 2900m na farmičce, kde po nás blbejš chce 2000 pesos za kafe, když normální cena je okolo poloviny. Holt moje chyba, že jsem se na cenu nezeptal předem. Teď, když už jsme to vychlastali, se smlouvá blbě. Aspoň mu tam za trest nenápadně necháváme všechen bordel, co s sebou neseme.
Máme půl třetí, před sebou max 4 hodiny světla a podle aboridžinců je to kvůli blátu nahoru ještě 5 hodin. Zkusíme se hecnout a pospíšit si. Brzy zjišťujeme, že tady ani silná vůle moc nestačí. Chčije, bláto občas sahá výš, než je horní okraj pohorky, a jak to klouže, tak každej krok musíme udělat 3x. V 7 je totální tma, tak nasazujeme čelovky.
První ze dvou chat na přespání se jmenuje Finca Primavera a prý tam nejsou moc příjemní na turisty, co s sebou nemají průvodce. Bylo by ideální dojít až na druhou Finca la Playa, ale to v tomhle fakt asi nebude reálné, když je další skoro dva kilometry za tou první. Nakonec na první chatu v 3800 dorážíme asi v 21:15 a máme toho dost. Z únavy se trochu motám, poslední hodinu mi z kluzkého povrchu v kombinaci s výškovou nemocí ani moc nešlo jít rovně. Dany se přiznává k občasným mžitkám, taky asi z výšky. Ono obecně není moc dobrý nápad se během 48 hodin dostat z 0 m.n.m. do 3800.
Často si na trecích, hlavně když něco nevychází, říkám, jestli to mám vůbec zapotřebí. Pak člověk vytěsní to špatné a zbydou jen ty super vzpomínky. U tohoto výstupu jsem si ale i retrospektivně říkal, že bych si to podruhé za stejných podmínek rozhodně dobrovolně nedal.
14.1.
Třeští mi hlava z náhle nabrané výšky. Připadá mi to, jako kdyby se mi zcvrkl mozek a při každém kroku mi v lebce zachrastil. Jinak ale vstáváme do nádherného slunečného dne a snídaje Ibalgin vyrážíme dnes jen do druhé chaty, kde by měli být hodnější. Máme totiž naprosto zmáchané boty z předešlého dne, tak vyhlašujeme odpočinkový den. Jenže je tak krásně, že z druhé chaty si aspoň dáme ještě tříhodinovou procházku k nedalekému jezeru.
Paní domácí je hodně v pohodě, udělá nám kávičku, ubytuje na palandě v přístavku (tady si uvědomuju, že pokoj vlastně nevypadá o nic lépe, než vypadal u těch dobytků na ostrově v Cartí, ale stejně to vnímáme tak nějak čistěji a útulněji) a objednáváme si na večer jídlo. Rodina se skládá z rodičů, 2 – 3 dětí ve věku od asi pěti až po skoro dospělost, pár koní, krav, ovcí, prasat a slepic. Večeříme společně s nimi fazole s rýží, a paní dokonce někde našla pro každého jeden párek. Jejich obývák s kuchyní je jak ze středověku, akorát u stropu je zavěšená televize, ve které běží nějaký nesmysl. Kde bere elektriku, jsem se nedopátral, buď centrála nebo solární panel.
15.1.
Vyrážíme ráno okolo sedmé bez snídaně. Tu si děláme až za plného slunka někde na kameni. Začíná dlouhá éra ovesné kaše s kakaem. Není to špatný.
Odpoledne docházíme do Canyon termales, což je bouda zhotovená z hlíny a plastových plachet kdesi na druhé straně ledovce Nevado del Tolima, který je shodou okolností i sopka. Už dlouho nesoptí, ale pořád zde vytéká několik sirných pramenů o teplotě okolo 40 stupňů. Majitel, menší, dlouho nemytá (ta ironie) figurka s ošklivými nestříhanými nehty, tu vykopal několik jam, vodu do nich svedl někde ukradenými trubkami a vznikly tu naprosto boží přírodní termální lázně. Stavíme stan hned vedle jezírka a po zbytek dne máme o zábavu postaráno. Taky mu tu volně rostou velké keře máty, což vyřešilo jinak pravidelnou hádku, jestli na večer černý nebo heřmánkový čaj.
16.1.
Ráno opět za deště balíme batohy a když na chvíli přestane, vyrážíme kolem ledovce na jeho jižní stěnu s tím, že odtamtud buď zítra zkusíme jít nahoru, nebo rovnou kolmo dolů. Chcanec a moje výškovka rozhoduje, že dolů, a aby to bylo zajímavější, tak ještě ten den. Dole je totiž prý nějaké stavení zvané El Rancho.
Místní nemají naprosto odhad o čase, takže ve 4000 metrech nám někdo tvrdí, že je to dolů asi 2,5 hodiny (ok, máme 4 hodiny světla), ve 3700m že ještě spíš přes 3. El Rancho je v 2900m a od 3700 se horské pastviny zase mění v prales. Kvůli času přes něj prakticky běžíme. Dvakrát se vyštípu a narazím si koleno a loket, z toho jednou sklouznu až do potoka. Krásně si tu člověk otestuje vybavení a ukazuje se, že cena ještě nezbytně neznamená kvalitu, a naopak. Pláštěnka na batoh a ani bunda nepropustila ani kapku vody, a to ani když jsem se celej válel v potoce, zato Danyho „nepromokavá“ bunda za 9000 je akorát tak kus drahýho hadru na utírání pacek psovi, když se přijde z procházky. Já bych zase zahodil svoje boty za 3000 s debilní klouzavou podrážkou, kvůli které jsem vlastně nuceně otestoval vodotěsnost zbytku vybavení.
Zbývá nám 15 minut světla a kempující aboridžinec v pralese nám říká, že El Rancho una hora rapido. Takže zase čelovky. Přicházíme za tmy a opět zablácení, stavíme stan, večeře se zhmotní na našem vlastním vařiči a jdeme spát. Danymu tahle hurá akce se seběhem oprávněně trochu vadila…
17.1.
…ale v noci a celé dopoledne zase vydatně pršelo, takže jsem rád, že to mám za sebou a nemusím ve slejváku lézt dolů. Když se za světla rozhlédnu po skoro kolmých stěnách lemujících údolí, tak moc nechápu, jak že jsme to předchozí den vůbec slezli dolů.
Bylo to celé náročné, ale zase kde jinde člověk za pár dní vidí 4 úplně odlišné ekosystémy, nejdříve louky s palmami, pak deštný les, horské pastviny a celé se to točí okolo ledovce.
V poledne se vyjasňuje a my pokračujeme do vesnice Juntas. Trvá to asi 3 hodiny, hodinu ještě pralesem, pak dvě hodiny po prašné cestě mezi farmami. V Juntas nasedáme ke dvěma klukům se starým, ale fakt nádherně vypadajícím Jeepem a vezou nás do města Ibague, odkud by to mělo jet zpět do Bogoty. Všechno jde podle plánu a okolo desáté se vítáme s Valentýnkou na hostelu. Má pokoj bez signálu, takže je to pro ni překvapení. Trochu se dala dohromady. Dáváme si za odměnu kuřecí křídla a já vepřová žebra (ta se fakt nepovedla). Číšník se ukazuje jako další kretén, protože i počty jako 17 + 13 jsou pro něj nadlidský úkol.
