18.1.
Ráno kontroluju ESTU pro přestup v USA a zjišťuju, že jsem prošel. Jsem ve společenské místnosti, kde se zároveň servíruje snídaně. Přichází Dany s Valentýnkou a máme v plánu začít hodovat.
Zvednul jsem se pro kafe a nechal počítač asi dvě minuty bez dozoru. Dvě posraný minuty a je v prdeli. Hostel je zamčenej, dovnitř se někdo dostane jen přes bzučák, kde je kamera, takže notebook musí být ještě někde na hostelu. Běžím na recepci, aby nikoho nepouštěli ven, zavolali policajty a zkontrolovali kamery. To zase bude den.
Realita vypadá tak, že východ z hostelu si musíme hlídat sami, protože to ohlídat chce IQ aspoň 50. Ještě, že mám kamarády. IQ 50 to asi chce i na zobrazení záznamu z kamer, protože ani to se obsluze 2 hodiny nedaří. Policajti jsou asi elita, protože přichází už za něco přes hodinu. Odjíždím na stanici sepsat protokol o krádeži kvůli pojišťovně (mimochodem jak Valentýnka byla před týdnem na pohotovosti, tak už i z tohoto účtu na blbých asi 2500 se jejich pojišťovna začíná vykrucovat, takže se moc těším na to, jak to půjde u mě).
Sedím hodinu na lavici a nic se neděje. Pak ležérně přichází policajt s džusíkem v ruce a tvrdí mi, jak se musel věnovat neodkladnému případu, že hned bude u mě. Odvádí mě za jiným policajtem, na kterého se nějakou chvíli nemůže přes dveře dobušit. Ten mě posadí na koženkový gauč a rozhlíží se, jako by něco hledal. Hledá svůj opasek s pistolí, který leží hned vedle mě na gauči, a mastnej flek od hlavy na koženkový opěrce gauče dává jasně najevo, že na něm chrápal a jak byl rozespalej, tak si tu pistoli zapomněl vzít. Po další hodině odcházím s protokolem ve španělštině.
Mezitím se Danymu podaří projet kamery. Nikdo z hostelu to nebyl, byl to nějaký blb z venku, který se tu zdržel asi 3 minuty, normálně si zazvonil a prošel kolem recepce a nikdo se ho na nic neobtěžoval zeptat. Ok, dělám si čárku za recepční, dalšího člověka, co má v hlavě nasráno a nezvládá základy svý práce.
Jsou asi 3 hodiny odpoledne, takže toho už moc nestihneme. Ale máme pořád ten hroznej hlad. Dany jde řešit na autobusák jízdenky na sobotu, kdy už tu nebudu, my s Valentýnkou jdeme mezitím sehnat nějakou mňamku. Po cestě potkáváme někoho, kdo nese obrovskou obloženou mísu s chorizem a olivama velkýma pomalu jak kiwi. Říkáme si, že něco takovýho taky musíme mít a bereme supermarket útokem.
Na hostelu na talíři tvoříme raut asi pro osm lidí a za závistivých pohledů ostatních obyvatel to do sebe všechno natlačíme ve třech. Nečumte, 14 dní jsme pořádně nejedli.
19.1.
Dopoledne jedeme taxíkem přes půl města do Decathlonu a pro oblečení. Dany v džungli neopravitelně zlomil hůlku, štve je jeden z batohů a já bych chtěl na zítřejší pohovor o kanadská víza vypadat trochu slušně, což se mi v potrhaných a propálených kalhotách a mokrých trekovkách, co smrdí až za roh, moc nedaří.
Kupuju ještě dárky mým dočasným budoucím hostitelům. Láhev kolumbijského vína a šestku místních piv rodičům a Tobimu 2 litry super limonády, na který tady byl pomalu závislej. Nic moc dárky, kor když dobrý víno v Kolumbii pochází jedině z Chile a dobrý pivo jedině z Evropy, takže místní produkce jsou sotva pitelný, ale kromě kafe (které už jim přivezl Tobi), je tu exportní artikl akorát tak kokain, banány a pohlavní nemoci.
V noci jedeme lanovkou na kopec na okraji Bogoty, ze kterého máme výhled na celé osvětlené město. Pořádnej kousek, 10 milionů lidí.
20.1.
Letí mi to v 8:30, takže vstávám v 5:30, v 6 sedám do taxíku a v 6:15 jsem na letišti, abych měl rezervu. Klasicky, díky tomu, jak tady všechno funguje, nakonec nemám rezervu žádnou. Letů je hned ráno docela dost, na emigračním fronta pár stovek lidí, a každý si musí pro výstupní razítko do pasu. Mají 42 přepážek, což je docela v pohodě, akorát jich otevřeli jen 5, takže fronta je plná hroutících se lidí, kterým to letí třeba v 7:50, oni ještě v 8:10 stojí ve frontě a zoufale doufají, že na ně letadlo počkalo. Nevím, jak to s nimi dopadlo, ale svoje letadlo s jazykem na vestě a botama v ruce (po kontrole) dobíhám v 8:26. V 8:37 už jedeme po runwayi. Holt jsem ještě asi potřeboval zažít poslední eskapádu, než odsud odjedu.
Pokud bych měl ty tři týdny shrnout, tak i přes nepohodlí se mi tu celkem líbilo, vůbec ne díky místním lidem, ale díky přírodě a tomu, že jsem zase viděl pohromadě pár kamarádů. Dojem mám jako tehdy z Maroka, krásná země, které si místní naprosto neváží, a kde se chamtivost snoubí s hloupostí.
