Při přestupu v Houstonu v Texasu vše už konečně běželo jako na drátkách. Rasismus vládne světu a v těchto končinách je zase výhoda bejt bílej, takže kontrolami a imigračním procházím jako nůž máslem a během ani ne 30 minut od přistání sedím u brány na navazující letadlo a přemýšlím, co budu dělat zbylé 4 a půl hodiny.
Ve Vancouveru taky hladký průběh, přistání 21:17 místního času, víza jsem dostal asi za pět minut na základě pasu a zvacího dopisu od úřadů. Žádnej pohovor, smlouva o cestovním pojištění, ani výpis z účtu. Všude mi s tím vyhrožovali, přes týden jsem to sháněl a další dobu to nechával úředně překládat do angličtiny s razítkem, a teď se cítím až skoro podvedeně, jak to bylo jednoduchý.
S Tobim mám sraz o půlnoci na zastávce skytrainu Coquitlam Cental, což bych měl stihnout. Sice nemám vůbec žádnou elektroniku a nikdy jsem tu nebyl, a těch pár stěžejních informací mám napsaných na kousku papírku kdovíkde, ale zase mám talent – na rozdíl od kamaráda Sukáče jsem třeba už hned po nastěhování do Prahy věděl, že když chci z Holešovic na Dejvickou, stačí přestoupit jednou na Muzeu, a nebral jsem to až do letního semestru přes Florenc a pak Můstek.
Pohodička, v 11:45 mě na domluveném místě nabírají autem Tobi s přítelkyní Nicole a lehce po půlnoci jsem v obrovském baráku v Maple Ridge na samém okraji zástavby aglomerace. Víc kanadské místo jsem takhle na začátek ani mít nemohl. Fasuju pokoj s obrovskou postelí, sendvič s majonézou (jestli severní Amerika přinesla světu jednu dobrou věc, tak je to tohle), domácí pivo, a jdu spát. Na noční stolek mi na přivítanou dali Padesát odstínů šedi a lubrikační gel – ale jo, docela povedenej vtip.
Mají dva psy, teda fenky. Jedna je velmi obézní hnědý labrador, druhá devítiměsíční těžko říct, vypadá jako voříšek, ale taky to může být něco hrozně drahýho, tak to radši nekomentuju. Jelikož pořád nemám elektroniku, musí mě v 10 vzbudit Tobi. Vyřešil to tak, že na mě pustil tu mladší fenku, která se mi z radosti zechcala do postele.
V průběhu večera se seznamuju se zbytkem rodiny, rodiče Christine a Mike, nějak mezi 50 a 60, Nicole už znám a další dvě děti 16 a méně. Všichni jsou hrozně hodní a pohostinní, až si trochu připadám jako kretén, protože po mě nechtějí s ničím pomoct. Říkám si, že bych jim měl někdy aspoň uvařit něco českého k večeři, ale po důkladné analýze zjišťuju, že ta naše česká kuchyně není zase až tak speciální, jak si myslíme, a že vlivem přistěhovalectví tu kromě konceptu knedlíku znají tak nějak všechno, co se u nás vaří.
Třetí den ráno si z nudy začínám listovat v těch Padesáti odstínech šedi. Pak se vidím v zrcadle. Sedím v posteli s matrací vysokou asi 40 centimetrů, postel s vysokým vyřezávaným čelem, bílé povlečení s krajkou na okrajích a v ruce mám tuhle romanťárnu pro ženský. No co, nasrat, nikdo mi nebude upírat moje právo na to bejt princezna.
Co se týče toho dříve zmiňovaného vaření, Nicole má představu, že českej medovník musí být úžasná záležitost. Takže jsem se ji, jakožto lempl, co ze sladkého umí akorát muffiny a štrůdl, rozhodl vyvést z omylu. Nedostatek schopností kompenzuji množstvím a všechny suroviny zdvojnásobuju. Mé dítě je obrovské a vypadá to, že retardované bude jen trochu. Uvidíme, jak bude chutnat další den, až se odleží.
