Plány na útěk do přírody
Dávám dohromady plány, co bych tu v Kanadě chtěl, než odjedu, vůbec vidět. Města, natož Vancouver, beru jako nutné zlo, jako takovou oázu, kde se doplní zásoby a může se pokračovat dál. Chtěl bych vidět Rocky Mountains, na což bude habaděj času v létě při práci, a Yukon s polární září. Jestli pracovní sezóna skončí v půlce října, tak kdoví, jestli pak ještě budu mít čas tam jet, možná bych radši měl vyrazit co nejdřív.
Ok, celý Yukon má populaci jen asi 35 tisíc a práce pro Východoevropana tam fakt moc není, takže pravděpodobnost úspěchu je malá a nemůžu si dovolit neúspěšným hledáním práce ztrácet čas, protože tady mě taky věčně hostit nebudou. Buď teda můžu vyrazit jako turista a budou mi strašně mizet prachy, nebo to vzít přes dobrovolničení u někoho, kdo shání lehčí výpomoc, a mohl by mě aspoň ubytovat a krmit. Odpoledne sedám k internetu, hledám inzeráty na výpomoc na Yukonu, nacházím jich 38, z toho ale většina budou neaktuální archiválie. Vybírám 10 rozumných (farmy, odlehlá venkovská sídla atd.) a každému píšu na míru psaný dopis.
První odpovědi na sebe nenechají dlouho čekat a už druhý den absolvuju Skype pohovor se slečnou z farmy na Yukonu. Prý by mě u nich ráda uvítala, ale další den mi posílá zprávu, že celá plán narazil u jejího manžela. On by si prý na výpomoc představoval spíše ženu. Pozadí příběhu je takové, že on odjíždí pracovně skoro na celý březen pryč, což by znamenalo, že by tam jeho drahá zůstala jen se mnou. Logika velí, že když bude na práci na farmě o chlapa méně, měl by se nahradit chlapem, ale asi se obává něčeho jiného.
Naštěstí mi napsala jiná paní, že by měla zájem o pomoc od půlky února. Je jí odhadem 40, žije u 35 km dlouhého jezera Marsh Lake ve srubu, má dvě děti a dva psy. Půjčí mi sněžnice a oblečení, abych mohl objevovat hory a lesy, a já jí slíbil, že motorovkou pořežu dřevo a postavím lavičky k zahradnímu stolu. Ratolesti naštěstí hlídat nechce, protože jediná hra, která mě zrovna napadá, je dětská variace na dóm hromu. Pro její klid hned kupuju letenku do Whitehorse na 15. února, aby věděla, že se na ni nevyprdnu.
Dostal jsem ještě myšlenku, že bych se měl na nějaký čas podívat na Vancouver Island, je to méně urbanizované, méně tam prší, mají stezky na treky, moře, trajekty a hlavní město BC Victorii. Něco přes týden by mělo stačit. Jako turistu by mě opět neskutečně podojili a hledat práci na týden nemá smysl, takže zase sedám k inzerátům a obepisuju 16 lidí s dotazem, jestli nechtějí ubytovat a krmit jedno devadesátikilové zlatíčko ze zemí bývalého východního bloku.
Mám dokonce možnost vybrat si ze třech možností – prý hodná rusanda paní Irina, Beverley, u které bych se asi trochu nudil a na závěr menší farma s vinicí. Volím je, protože mají 3 děti okolo dvaceti let, 6 psů, můžu si od nich půjčovat kola a když budu hodnej kluk, tak by mě mohli vzít i na projížďku na jejich jachtě mezi ostrovy, což by mě jako turistu jinak stálo x stovek dolarů. Domlouváme se, že mě příští týden vyzvednou na molu u trajektu, tak snad se na mě nevyprdnou.
Chvíli po tom ještě dostávám nečekanou zprávu od svobodné matky Eleonory, že má dům na pláži v Roberts Creek, potřebovala by osadit ve dvou místnostech futra, a hlavně má předky z Čech, takže by si chtěla osvěžit češtinu a dozvědět se, jak se u nás doma máme. Je psychoterapeutka, a kromě jídla a bydlení mi nabízí zdarma i psychoterapii, asi aby mě nalákala. Nevím, jak z jedné fotky poznala, že jsem magor. No nic, napsala pozdě, jinak by u ní asi bylo fajn.
Melouch
Plány máme hotové a zbývá tedy nějak se tu na dalších pár dní zabavit. Píšu jiné holčině, Lence z Vancouveru, co dělá vedoucí výroby v tiskárně, a domlouvám se s ní na výpomoci na pár dní. Je Češka, žije tu už pár let, a z hovna se tam vypracovala právě na tu vedoucí. No a já budu za 14 dolarů na hodinu místo ní to hovno. Budíka do práce mám na 5:10, dalších deset minut pak sedím na posteli a nenávidím se. Před šestou odcházím z domu na autobus, pak Skytrain a pak zase autobus, a jsem v centru před tiskárnou okolo půl osmé.
Bussiness plán tiskárny spočívá v tom, že se tu tisknou věci na trička. Celý den tiskneme trička pro turné nějaké rockové kapely. Začínáme u plachet na náklaďáky v podobě unisex 3XL a končíme u dámského S. Všichni jsou klasicky milí, takže mě to na pár dní nezabije, i když je to práce pro cvičenou opici a kdybych dostal správnou literaturu, asi bych do pár měsíců dokázal naprogramovat robota, co mě nahradí. Firma se skládá z asi deseti Kanaďanů, pak je tu ta Češka Lenka, já, a ještě jeden kluk z Prahy, co přiletěl před dvěma dny. A nesmím zapomenout na „Caren“ z Číny, která tu dělá už deset let a prý se jí máme na všechno ptát. Vzhledem k tomu, že jediná věta, kterou jsem jí za ten den rozuměl napoprvé, byla odpoledne „for hors go hom“, už se jí v pondělí radši na nic ptát nebudu.
Po druhém dni v práci razím za kamarádkou Verčou do severního Vancouveru za zálivem. Máme sraz v hospodě a při mém příchodu už dojíždí první pivo. Nesmím se moc zpumprdlíkovat, ráno jdu přece zase budovat hodnoty. Večer hezky utíká a máme pořád o čem mluvit. U dvanáctého piva usuzuju, že jsme měli přestat asi tak v půlce, ale už se stalo. Jdu spát k ní, protože do Maple Ridge bych dojel tak v jednu ráno. Tak nějak útržkovitě si pamatuju, že ji cestou musím podpírat. Naštěstí je ten její proklatej byt, kvůli kterému má dvě práce a za celý rok tak prakticky nevytáhla pořádně paty z Vancouveru, hned za rohem.
Ráno jí mám ještě jako ze sádrokartonu. Odcházím za tmy asi v půl sedmé a cestou na autobus za mnou jde po chodníku jezevec. Trochu si s ním povídám, v tom stavu mi nedochází, že je to vlastně nestandardní situace. Myslím, že alkohol je pro tuhle práci docela řešením. Celé dopoledne mám IQ skleničky vody a tím pádem mě to skládání dokonce i baví. Na nikoho radši nedýchám a nenápadně ucucávám kolu. Odpoledne mi dochází zbytkáč a zažívám pár krušných momentů. Mimochodem právě tohoto dne jsem se rozhodl přejet Kanadu na kole. V půl páté se se všemi loučím a dostávám svůj první paycheck na 343 dolarů. To za tři dny ujde.
Už je únor. S Verčou jsem ještě na předposlední den mého pobytu domluvený, že ve dvě dáme sraz v centru a provede mě. Dopoledne si předběžně balím, protože kdoví, v kolik večer přijdu. V poledne už musím vyrazit, protože je to pěkná dálka. Zase pořádně prší, takže když dobrovolně vynecháme procházku po lese, moc toho k vidění nezbývá. Dělám si pár fotek, aby se neřeklo, vidíme hodiny na páru, moře a pár prý významných domů.
Na rozloučenou zase vařím svým hostitelům. Bude plecko na česneku se špenátem a bramborovým knedlíkem. Knedlík dělám poprvé v životě, v Čechách by mě to za tu práci nikdy nestálo. Je tu trochu problém s moukou, znají něco jako hladkou, celozrnnou chlebovou, a to je vše, takže přesně to, co potřebuju na knedlíky, mi chybí. Zkouším to z nouze nahradit pšeničnou krupicí, která má oproti té naší asi dvakrát takovou hrubost, a jedí ji akorát místo ovesné kaše. Výsledný knedlík má úplně jinou strukturu, ale vzhledem k tomu, že jsem si stanovil poměrně nízký cíl, aby se to aspoň nerozpadalo, tak jsem s výsledkem nakonec spokojen a oni taky, stejně nevědí, jak to má správně vypadat.
