2.2
Z Vancouveru jezdí na ostrov každé dvě hodiny trajekt. Pří plavbě dokonce po snad deseti dnech přestává pršet a svítí slunce. Za tu hodinku a půl mám víc fotek, než za posledních 12 dní ve Vancouveru.
V půl jedné mě v přístavu vyzvedává Sue z farmy. Mají tam na pomoc ještě Australanku, Angličana a Němce. Kromě vinice, zvířat, která k mému zklamání prý nejsou k jídlu, a další farmy, mají ještě dům na pronájem, a ve městě obchod s veteší. Dělám tak nějak všechno a nic, stěhuju skříň do auta, sbírám hovna po koních, hledám ztracenou slepici, prodávám pár cetek v obchodě, kreslím si s tříletou neteří a seznamuju se s ostatními. Jsem zhýčkanej třemi roky v kanceláři a dalšími předchozími dvěma roky, kdy jsem jenom poroučel a nic fujtajblovýho nedělal, ale jsou tu zase hodní, takže na dva týdny proč ne.
3.2.
Ráno zase kydám sračky všeho druhu, ale jen asi půl hodiny, pak jdu řešit snídani. Tady se asi zase budu mít dobře. Kromě obvyklého sortimentu je třeba k dispozici domácí chleba a domácí kachní vajíčka v neomezeném množství. Šikovně se snad nadobro vyhýbám jakémukoli farmaření tím, že během dopoledne demonstruju zvedání těžkých předmětů, schopnost uříznout prkýnko a přišroubovat ho k jinému prkýnku. Budu teda stěhovat a převážet krámy ze stodoly do jejich obchodu s veteší ve městě, a až tam bude prázdno, tak ve stodole budeme stavět třídu pro terapie postižených capartů se zvířaty.
Ostatní pomocníky vidím spíše až večer, ale je dobré, že jsou aktivní, takže se nudit rozhodně nebudu. Janik z Berlína je ještě takovej rozmazlenej a línej devatenáctiletej spratek, ale jelikož já po něm žádnou práci nechci, tak spolu vycházíme v pohodě. Říkám mu svoje vtipy o Němcích a nacistech, on má zase pocit, že jsem Rusák, takže se pořád pošťuchujeme. Australanka Anne-Marie i Brit Johny jsou taky super, a i moje věková skupina, škoda, že pozítří odjíždí.
Večer si každopádně bereme auto a vyrážíme do Victorie do tančírny. Jelikož v Kanadě není úplně standardem při všech společenských věcech jenom chlastat, tak se namísto toho učíme tancovat salsu, a i když jsem ze začátku byl výrazně mimo svoji komfortní zónu, nějak jsme to i s Kanaďankami zvládli a hezky jsme se ten večer bavili. Cestou domů se ještě stavujeme na začátku transkanadské dálnice ve Victorii, kde je pomník Terryho Foxe, který tam v roce 1980 chtěl doběhnout maraton přes Kanadu, kdyby chudák v půlce nedostal rakovinu plic. Tak odsud budu začínat na kole.
4.2.
Vstáváme v 7 (teda kromě Janika, který čísla na ciferníku menší než 10 uznává jenom jednou denně a ráno to rozhodně není) a jdeme do lesů vyvětrat psy a trochu se pokochat přírodou. Odpoledne zase něco málo stěhuju a ve 4 s ostatní čeládkou vyrážíme na finále Superbowlu do hospody. Sice mě tenhle sport vůbec nezajímá, ale asi bych u toho měl být, když z toho šílí celá severní Amerika. Tým, kterému Janik tak hrozně fandil, prohrává, takže si z něj zase o to víc můžeme dělat srandu.
Zároveň přijíždí na výpomoc Julián z Německa, aby nahradil Johnyho, který zítra odjede. Místo Anne-Marie přijede prý holčina z Czechoslovakia, což mi Sue radostně oznamuje i z toho důvodu, že tu nikdy nikoho z Czechoslovakia neměli a najednou budeme hned dva. Snažím se zjistit, jestli je teda z Czech nebo ze Slovakia, ale jelikož ještě ani nevědí, že jsme se před 25 lety rozdělili, a tudíž nechápou rozdíl, tak mi to asi bude holka muset říct zítra sama.
Dáváme dohromady plán, jak se zítra odstěhuju od Janika a šoupnu mu tam Juliána, takže vytvoříme německy mluvící pokoj a český pokoj, kde budeme v poklidu čekat, až nás Němci obsadí.
5.2.
Anne-Marie odjíždí v 7 ráno trajektem, jako rozlučku nám vlítla do pokoje, skočila na mě placáka a dala mi pusu (pak hned na šípkovou Růženku Janika, což ho strašně nasralo a já měl aspoň z čeho mít radost), Johny jede o hodinu později busem. Jana (už vím, že je Češka) jede z Calgary a prý má nějaké trable s autem, tak se o den opozdí.
Julián jde s Janikem zase dělat nějaký hnus na vinici, já jdu vychcaně přestavovat obchod, což je naštěstí docela kreativní práce, takže kromě prvního mozkového závitu, který používám obvykle na dýchání, můžu konečně zapojit i ten druhý. Susan ode dneška sehnala občasnou výpomoc do obchodu Ellie. Je hodná, je jí přes 80, pomalejší, hůře slyší, zjistil jsem, že moc neudrží myšlenku, ale asi ještě aspoň udrží moč, protože loužičky nenechává. No nic, budu si tady dělat reorganizaci a Ellie bude taková estráda v pozadí.
Večer Suzan zjišťuje, že místo obvyklých 17 vajec sesbírala dnes pouze 5, takže teoreticky chybí přesně jeden balíček a má podezření na zloděje. My jako čeládka jsme z obliga, můžeme jich už takhle jíst neomezeně, a chápe, že kdybychom chtěli krást zrovna vajíčka, tak si vezmeme rovnou ty umytý z lednice. Je hezký, jak mě moje vlastní lenost zbavuje potenciálního motivu. Každopádně se to řeší celý zbytek večera. Napsal bych sem radši něco jiného, ale není co. Z toho si můžete udělat obrázek, kolik zábavy si tady někdy užijeme.
6.2.
Ráno jdeme zase na hodinu do lesa se psy, Janika necháváme v kómatu na farmě, Julián vstávání zvládá. Nějakej syčák ráno nachystal těsto na palačinky, tak mi bylo blbý udělat si zase vajíčka. Od zítra ale nesmím vynechat, už kvůli tomu, co se včera stalo, je to žhavý zboží.
Zase předělávám obchod, zbývá mi rozvěsit obrazy. Ellie vypomáhá i dnes, vzala si za své, že sváže všechny ruličky se zbytky látek na záclony provázkem. Je jich asi 100. S každou ruličkou se poctivě šourá přes galerii za námi, abychom jí podrželi prst na uzlíku. Je to hrozná hlína.
Odpoledne na farmě už čeká Jana, auto nějak dala do kupy. Za výměnu svíčky, a ještě něčeho si řekli „jen“ 1000 dolarů. Už je v Kanadě půl roku, tak ji samozřejmě zpovídám. Příjemná holka, ale je tu první den, a navíc je asi dost unavená po dlouhé cestě, tak se dnes ještě moc nahlas neprojevuje. K večeři je roastbeef, takže se klasicky jako každý večer, poledne a ráno, přežírám. Docela jsem se v tom našel. Ještě jsem ani zdaleka nedobral ztracenou váhu z Kolumbie a zase se určitě blíží krušné časy.
7.2.
Z vyhýbání se práce na farmě jsem si udělal výzvu, že nesmím jít na vinici, ani dělat cokoli souvisejícího se zemědělstvím. Dokonce jsem se nestyděl poslat na vinici i nováčka Janu. Ale ono by to asi ani jinak neprošlo, Susan mě má z nějakého důvodu ráda, tak ten obchod chce dělat se mnou. Taky to chci dodělat, když už jsem začal. Nicméně na mnoho věcech se neshodneme, zejména na hodnotě některého zboží. Má ráda takový ten naivní farmářský styl, takže posedlost dečkami se vzorem s kostičkami nebo kytkou, obraz s koníčkem nebo zátiší s kytičkou je pro ni vrchol umění a dle toho ty mazanice a hadry taky naceňuje. Já bych to asi sypal do kontejneru.
Odpoledne Sue odchází dělat něco jiného, přidává se ke mně Jana a z těch výtvorů má taky prdel. Jsem rád, že tu je, taková holka do nepohody, v hlavě má všechno v pořádku, a kdoví, kdy pak potkám dalšího Čecha. Po práci jdu poprvé v Kanadě do liquor store. Ještě jsem se asi nezmínil, že v Kanadě je taková částečná prohibice, v normálním obchodě alkohol neprodávají, jen v restauracích a obchodech se zvláštní licencí, na veřejnosti se pít nikde nesmí, jinak je z toho parádní pokuta, zato tráva se bude v létě zcela legalizovat, a i když teď legální není, policie to už dlouhodobě přehlíží. Chci si vzít tak dvě pivka na chuť k večeři, ale Jana dostává hříšný nápad, takže odcházíme s celou basou.
8.2.
Dnes chceme ještě za světla jít prozkoumat město a okolí, což vymyslela Jana s Juliánem. Zjišťuju, že zkoumání reálně znamená procházku a sednout do hospody, ale nejsem vůbec proti. Sranda, že jako Češi a Němec jsme vlastně sousedi, ale musíme se mezi sebou bavit anglicky. Základ německy bych dal, ale kdyby to Julián rozhulákal, tak nemám šanci. Jinak je Sidney pěkné malé městečko, hlavní třída s obchody, ta se větví na rezidenční ulice, z jedné strany je městečko ohraničeno mořem s plážemi, útesy a moly, kde kotví jachty a čluny. V hospodách dáváme postupně 3 pivka a s Janou to ještě doma dokrmujeme z basy.
