9.2.
Půjčujeme si kola, a s Juliánem chceme jet do Victorie na projížďku. Janě se, když slyší o vzdálenosti, celkem pochopitelně moc nechce a Janik klasicky chrápe. Dostáváme dvě prý výborná kola. Moc si tady na cyklistice ale nezakládají, takže slovo „výborná“ pro mě v téhle souvislosti má naprosto jiný význam než pro ně. Máme asi třicet let staré, neservisované silničky. Naštěstí zrovna na silničních kolech už podle mě pár dekád není moc co vylepšovat, takže kromě řazení na rámu vlastně tu zastaralost nepociťuju. Moje vzadu přehazuje jen rychlosti 2-6 ze 7 možných, malý tác ve předu nějak nejde vůbec, ale nevadí, zrovna ty důležité fungují. Druhé kolo je píchlé. Sice není pro mě, ale Julián ho zdá se neumí ani nafouknout, tak se radši do opravy pustím sám, abychom vůbec vyjeli.
Julián měl, zdá se, asi spíše než reálnou schopnost tam dojet, jen nadšení pro věc, protože už na první rovince ho ztrácím. Asi třikrát na něj na menším kopečku čekám, ale tam se rozhodne, že to vzdává, prý je na silničce poprvé v životě, bojí se na tom a už nemůže. Teda kdybych věděl, že ujede 3 kilometry, tak ho s sebou ani neberu a kolo neopravuju. Sám si pak teda dle plánu dávám pěkný 70km švih do Victorie a jinou cestou zpět. Prší jen asi půl hodiny. Kdyby mi před dvěma měsíci, kdy se mi do kanadské zimy moc nechtělo, někdo řekl, že se tu v únoru budu jen ve větrovce prohánět na kole, asi bych mu nevěřil. Je to teda jen Vancouverským mořským mikroklimatem, o pár stovek kilometrů dál už je klasická kalamita a lidem se pod sněhovou vrstvou propadají střechy.
10.2.
Dneska nás Wilsonovi berou na výlet lodí. Ráno bereme s Janou a Sue vyběhat psy na nedalekou dostihovou dráhu, protože zrovna dávají v televizi rugby a to Chris jako rodilý Brit nesmí propásnout, tak nějak zabíjíme čas.
Mají v přístavu docela prima jachtu, výlet berou jako správní Severoameričani s veškerým komfortem, takže i do přístavu jedeme autem, a na palubu kromě 3 psů neseme 2 krabice jídla, aby Sue mohla dělat oběd. Projíždíme kolem menších ostrovů a asi po hodině kotvíme v zátoce u Sidney Island. Spouštím na hladinu pramici a jedeme se s Janou a Juliánem podívat na břeh. Ostatní o to zájem příliš nejeví, asi jim stačilo, že měli slaninový sendvič a můžou si odškrtnout, že někde dneska byli.
S Janikem máme problém, protože jsme si volové včera plácli, že se budeme koupat. Akorát moře má 5 stupňů a strašně se nám tam nechce. Nebýt toho podání ruky, tak na to kašleme, ale takhle se nedalo dělat nic jiného než jít do plavek. Lidem, co umřeli na Titanicu nezávidím, asi to bylo studený podobně.
Přes den jsem ukecal Sue, aby mi i přes to, že jsem tu jen dobrovolničil za jídlo a postel, napsala jakože pracovní reference. Napadlo mě, že by se mi papír od kanadského zaměstnavatele mohl hodit.
11.2.
Janik dnes odjíždí do Rockies, protože mu rodiče sehnali práci, aby prý konečně taky něco dělal, a Julián dostal nabídku práce v Německu, takže se taky balí a výlet v Kanadě předčasně ukončuje. Zůstáváme teda s Janou sami.
Sidney je hezké místo, někdo mi tu i tvrdil, že bylo vyhodnoceno jako 4. nejlepší místo pro život na světě (nutno ověřit předtím, než začnu jásat, jakou jsem si to omylem vybral destinaci), akorát věkový průměr tu je asi 65+. Asi kvůli stabilnímu mírnému podnebí je to vlastně taková kanadská Florida.
Jestli mi chybělo nějaké jídlo, tak to byl rozhodně český chleba. Kamarád Andrej na Facebook píše, jak v rámci dobrovolničení na olympiádě v Koreji rozváží českým sportovcům chleba, protože je to pro nás důležitá součást jídelníčku. Jana si s sebou vozí kvásek a příležitostně nějaký kousek stvoří – jaké štěstí, že to zase vyšlo zrovna na dnešek a já mám tu čest nařezat si k vajíčkům krajíce z čerstvě upečeného bochníku. Zvažuju, že bych si od ní kvásek namnožil a taky vozil s sebou, akorát když vidím, že od pojetí myšlenky po finální produkt jí to kvůli pracnosti trvalo skoro tři dny, asi zase počkám do Čech. Teoreticky tam budu po návratu žít ještě tak padesát let, takže se šumavou zvládnu dostatečně nasytit.
12.2.
Bereme si s Janou volno, chceme jet výletit na blízký Slat Spring Island. Tam mimochodem bydlí ta rusanda Irina, ke které jsem nakonec nejel. Před pár dny mi na internet napsala negativní referenci, že mě nedoporučuje, protože jsem ani nedorazil. Zajímavé, jak pojala podezření, že jsem vůbec dorazit měl, když jsme ani nemluvili o termínu. Holt je ze země, kde zítra již znamená včera.
Ráno se pro změnu přežírám vajíčkama, a v 9 se i s autem naloďujeme na trajekt. Na ostrově je menší městečko skládající se asi z pěti ulic, farmy, ale jinak je to čistá příroda. Dle rad Chrise si vybíráme několik stezek, které chceme dnes projít. Teda já ani nevím, co budu fotit. Někam přijdu, udělám deset fotek a jdu dál. O tři sta metrů později se zastavím, a zase je to hezčí, než to bylo na tamtom místě.
13.2.
Dva dny před mým odjezdem u nás maminka Sue slaví 83. narozeniny. Na díkuvzdání sice budu kdoví kde, ale to nevadí, protože Chris peče celýho krocana, k tomu bude kaše, dvě nádivky, a díky těm narozeninám i dort, takže sortiment stejný. Pro jistotu neobědvám, abych to večer mohl vzít pěkně od podlahy. Schází se asi 15 lidí, většinou důchodci. Většinu večera s Janou ne úplně dobrovolně trávíme s pánem, který se taky jmenuje Chris, je mu odhadem přes 80 a moc neslyší, nicméně chce hrozně slyšet o životě před pádem komunismu a po něm. Je unešený, že ani moji a ani Janini rodiče netrpěli hlady, že naši i za socialismu měli tekoucí vodu, elektřinu a splachovací hajzl, a že mu říkáme, jak se i my vlastně máme dobře. Když se po pár hodinách dívám na telefonu na hodiny, skoro dostává infarkt z toho, že i v Czechoslovakia tohle máme. Moc nám děkuje za vyprávění, prý jsme úžasní lidé. No někdo od nás reprezentovat musí, když ne prezident. Krocana s příslušenstvím jsem zvládnul dva vrchovaté talíře. Další dáma v letech mě lituje, že musí být těžké vyrůstat v komunismu. Z únavy už jen přikyvuju, protože technicky vzato má vlastně pravdu.
