I když jsem na cestách výrazně šetřil, a některé typy nákladů pro mě prakticky neexistovaly, přeci jen mě dva a půl měsíce ve stavu nezaměstnanosti něco málo stály. A pokud mám být v létě při cestě zase tři měsíce bez příjmu, hodilo by se momentálně vydělat co nejvíce, abych to financoval za dolary a nemusel hrábnout do korun. Napadlo mě tedy udělat si z toho tady takový horský Ostarbeit a mrknout se po nějakém vedlejšáku.
V rámci koukání se po práci mě Martin poslal na místní pracák. Hodně jsem se cukal, ještě si pamatuju, jak jsem tam před lety musel jít na měsíc kvůli zdravotnímu pojištění mezi dvěma semestry ve škole. Jak jsem tam seděl s bandou negramotných příslušníků orientálního národa a přes dveře slyšel, jak na každého, kdo přijde na řadu, vyhořelá fousatá úřednice řve. Naprosto nic jsem od toho tedy nečekal, ale kupodivu dobrý. Mladá usměvavá slečna mi tam s radostí zkoukla životopis a motivační dopisy, usoudila, že není potřeba cokoli tam měnit (to jsem věděl i bez ní, ale ta ochota mě vážně ohromila) a dala mi k dispozici seznam všech pracovních nabídek v okolí. Něco jsem si ofotil a až se budu nudit, tak to obepíšu. Celkově milá zkušenost a můžu říct, že tohle je jeden z případů, kdy něco blbě zase děláme my v Čechách.
Inzeráty jsem přebral, a zase tolik toho pro mě, vzhledem k mé vybíravosti, není. Vyloučil jsem práci s jídlem, protože to jsou většinou fastfoody, blafy tam prostě smažit nebudu. Nemůžu dělat v krámě, kde prodávají barevný šutry s tím, že mají léčivou auru. Jak si tohle někdo mlže koupit? Prodavač v obchodě s domácími bylinnými mýdly taky nepřipadá v úvahu, co bych tam těm ženskejm asi tak radil. Mám akorát jednu historku, jak mi došel šampon, načež jsem s jednou kapkou Jaru jsem vysprchoval sebe a 12 talířů.
Nakonec se z těchto nabídek nikdo neozval, druhou práci na poloviční úvazek tu hledá hromada lidí a všechno je kvůli malé nabídce hned pryč. Poštěstilo se mi v pátek, kdy v nedalekém hotelu vypsali pozici pokojské na poloviční úvazek. Sice nemám rád uklízení, skoro neumím povléct peřinu, prach podle mě neexistuje a pod nábytkem zásadně neluxuju, ale řekl jsem si, že jako vedlejšák, proč ne, vždyť ještě před měsícem jsem to zvažoval jako hlavní práci ve vedlejším městě. Díky tomu, že jsem odpověděl rychle, se mi povedlo domluvit si s manažerem Damianem pohovor na sobotu. Zatím se mi v životě vždycky, když už jsem měl pohovor, povedlo práci dostat (až na tu jednu farmu, ale tam za to mohl žárlivý manžel), takže jsem to trochu namyšleně považoval za vítězství.
Všechno šlo až překvapivě hladce a odešel jsem naštěstí s úplně jinou pozicí než úklid. Budu tam docházet třikrát týdně na odpolední směnu a dělat housemana, což v tomto resortu znamená nafasovat golfovou buginu a vysílačku, vozit v pytlích odpad, dřevo do pokojových krbů, a nosit hostům polštáře, ručníky a šampony, když budou mít pocit, že ukrást standardní příděl je málo. No a večer vytřít halu a vyluxovat na chodbách, ale to už přežiju.
Předevčírem jsem měl první den a docela to šlo. Zaučoval mě Kyle, Ir. Pak je tam banda Japonců na úklid pokojů, prima řemeslník Max z Ruska, a jako pomocníka na štípání dřeva tu mají Mexičana Ježíše. Společenskou prestiží je tahle práce samozřejmě o dost níže, než se válet v kanceláři a tisknout reporty, ale když je to dost dobrý i pro syna božího, tak proč ne pro mě. Je to docela svobodná práce, kdy se courám nebo jezdím po rezortu a sám koukám, co by tak bylo potřeba udělat. Když se mi chce, tak to udělám, když ne, předstírám, že jsem nic neviděl.
Časově mi obě práce do sebe hezky zapadají, do léta bych měl plánovaných 5000 dolarů na Tour de Kanada našetřit s přehledem, spíše i o dost víc. V tomto hotelu jako personál dominují skutečně Japonci, protože zástupce vedoucího je Japonec, tak si tam natahal kamarády. Snaží se mluvit anglicky, ale moc jim to nejde, takže si moc nepokecáme, a i s pracovními úkony mám tím pádem potíže, protože přes šumící vysílačku se naprosto nedomluvíme. Obecně pozoruju fenomén, že tady mám i já horší angličtinu, než mám v hotelu, kde dělám v kanceláři. Myslím si, že mozek se prostě rozhodl, že když tady jsem jenom lopata, tak tomu přizpůsobí i vyjadřovací schopnosti.
Po měsíci jsem za tuhle práci rád. Konkurence ostatních housemanů je nízká, když tady během čtyř hodin udělám všechno, co je na seznamu a pak se válím s prstem v rypáku, jsem pořád za hvězdu. Zkusil jsem si i cvičně uklidit jeden pokoj a v hotelu fakt můžou být rádi, že mi dali jinou práci. Strašně mi to nejde, to by kvůli mně do měsíce přišli na buben, neumím podle jejich standardu ani ustlat postel, dobře jsem snad zvládnul jen nasypat zbytky z lednice na talíř, sežrat to u stolu, a ten talíř pak dát do myčky.
Martin se jal taky hledat druhou práci. Vzal něco v kanadském fast foodu Beaver’s tail. Už týden před nástupem se za to hrozně styděl. Jejich specialitou je bobří ocas, což vůbec není steak z bobra, jak by se na první pohled mohlo zdát, ale něco jako langoš, akorát to udělají víc oválný. Udělal jsem tu jedinou možnou věc, kterou jsem jako správný kamarád udělat mohl – šel jsem ho tam fotit a smát se mu. Aby mě nikdo nepoznal, vzal jsem si černou šusťákovku s kapucí, roušku a sluneční brýle. Vypadal jsem jako černej kondom. Mise se nezdařila, akorát jsem tam vyděsil zbytek personálu Martina šoupli dozadu k friťáku házet tam ocasy, kde se rovnou rozhodl, že tento jeho první den bude zároveň dnem posledním.
