V Kanadě lítají do huby pečený holubi. Je to taková ta mýtická země Cockaigne, Land of Plenty. Pokud to člověk bere podobně cestovně jako já, tím pádem tu nebuduje kariéru a ke spokojenosti mu stačí málo, je vážně těžké se tu o sebe nedokázat postarat.
Dost mi to připomíná Anglii, kde jsme před lety, ještě za dob studia, pracovali ve velkém kempu jako popeláři. Popelařina nás nejen živila, ale i jsme se tak trochu živili z těch popelnic samotných. V posledních letech se stal moderním trendem tzv. dumpster diving, nicméně my se považujeme za průkopníky v této oblasti, neboť jsme si, netuše o existenci tohoto trendu, celý koncept sami vymysleli a vypilovali jej k dokonalosti.
Vzhledem k podobnosti těchto dvou zemí a k podobné práci, není náhodou, že se u mě projevila asociativní regrese, a během několika týdnů v Banffu jsem se začal vracet k tehdejším návykům.
V prvé řadě jsem tedy řešil, jak se dostat zadarmo k jídlu. Kuchaři v hotelu už si zvykli, že tam chodím likvidovat zbytky, dále jsem si chtěl přilepšit nálezy z potenciálního vedlejšáku. Sahil tomu vůbec nerozumí, z lítosti se několikrát nabídl, že mě pozve na oběd. Naprosto nedokáže pochopit, že to nedělám z chudoby, ale z tradice, pro radost a z přesvědčení, že jídlo by se nemělo vyhazovat. Původní myšlenka, zkoušet štěstí v lednicích po hostech, se ukázala jako zbytečná, hledaje měď jsme s Martinem narazili na zlato.
Na kraji Banffu bydlí paní, která se mnou sdílí stejnou myšlenku, a založila potravinovou banku. S dobrovolníky objíždí supermarkety a sbírá potraviny za hranicí expirace. Třikrát týdně pak na hodinu otevře svůj dům a jídlo rozdává, ať už potřebným nebo oportunistům. Tak jsme šli taky do fronty. Martin se odmítl nechat posadit do odložené kriplkáry, že už takhle to prý jako ostuda stačí. Odnesl jsem si půl batohu jídla a v ruce muffin a šáteček. Kdybychom nebyli kreténi, cestou se neztratili a přišli včas, měli bychom hotové poklady. Velká část sortimentu je ovoce a zelenina, což jsou v Kanadě jinak extrémně drahé položky, kurděje už mi tedy nyní nehrozí. Paní je milá, celý koncept se mi hrozně líbí (je to samozřejmě menší sranda než se hrabat v Anglii popelnicích, ale úrovní organizace mnohem výše), tak jí tam od té doby, místo pasivního postávání ve frontě, chodím jednou týdně pomáhat. Ještě se stará o nemohoucí sestru, s tím jí asi nepomůžu, ale přiložím ruku k dílu aspoň takhle.
Dalším zdrojem krmení zdarma je pak druhá práce. Sice nedělám pokojskou, ale technicky vzato stále spadám pod oddělení úklidu, takže s uklízeči sdílím kuchyňku. Ti, co tu skutečně dělají pokojské, nosí do kuchyňky zbytky jídla z pokojů po hostech pro případ, že by někdo byl tak morálně pokleslý, a chtěl to dojíždět. Během jednoho dne jsem mel fajitas, pizzu, guacamole, salát, chleba s tuňákem, sušenky a whisky.
Žiju si jako král. Mám velmi rozmanitý jídelníček, přičemž výsledkem těchto dvou zdrojů je to, že minulý týden mě jídlo stálo přesně 0 a tento týden 1,12 dolaru, protože jsem musel koupit jednu cibuli. Lednice i mrazák praskají ve švech.
…
V první práci už se mi taky společenské normy začínají bortit pod nohama. Když pokojová služba dvakrát po sobě donesla muslimskému párečku snídani v podobě omelety se slaninou, i když v obou případech důrazně opakovali, že vepřový fakt ee, protože Alláh se dívá i tady, číšník jim do telefonu řekl, že potřetí už tam nejde. Ženská to s ním tedy v přesvědčení, že je kretén, vzdala, a dva tácy s omeletami mi flákla na recepci, ať s tím něco udělám. I já jsem podle ní kretén, protože jsem samozřejmě osobně nový vajíčka smažit nešel, načež naštvaně odkráčela, ale něco jsem s tím dle jejího požadavku skutečně udělal. Hádejte, kdo ten den spapinkal čtyři omelety.
Jsem pěknej kanadskej chlívák.
Ztráta sociálních návyků byla poměrně rychlá, bojím se, že se brzy dostanu do fáze, kdy to začnu žrát přímo před hosty. Roky předtím s kravatou kolem krku teda vypadaly úplně jinak a zajímalo by mě, jestli, po návratu do Čech, u mě ještě bude možná resocializace a návrat do společnosti, nebo to rovnou odpískám a půjdu bydlet s velbloudama do zoo.
…
I prát chodím do druhé práce. Je sranda pozorovat, jak se v té průmyslové pračce na 40 kilo prádla točí mých 5 párů ponožek a pár trenýrek, to vše kvůli mé úspoře pěti dolarů.
Sháním teď nějaké batole, které by potřebovalo ponožtičky, trenýrečky nebo mikinečku. Vypral jsem na devadesát, tak trochu jsem tam zapomněl program na sterilizaci hadrů.
