Začalo se mi tu zcela upřímně líbit.
Zčásti je to určitě počasím. Když jsem sem na začátku března přišel, všude byl metr sněhu, na cestách led, takže bylo komplikované chodit na výlety, a když se do toho ještě zatáhlo a začalo sněžit, celé město bylo jako kopie Silent Hillu. Jaro si tu rozhodně dalo na čas, což je pochopitelné, Banff je nejvýše položené město v Kanadě, ale někdy v druhé polovině dubna to konečně přišlo. Se sněhem se teď potýkáme už jen na okolních kopcích, ale tady dole nás nijak netrápí. Když se den povede, dá se ven vyrazit i v tričku.
Celkem se i zadařilo spojit místní českou komunitu. Těžko říct, kolik nás tu celkem je, ale tipuju, že z roční vízové kvóty 1000 osob sem minimálně deset procent lidí alespoň na návštěvu zamíří. Než jsem přistál ve Vancouveru, nevěděl jsem o Kanadě skoro nic, ale slovo Banff jsem znal ještě z Prahy. Ti vytrvalejší si pak dají záležet na tom, aby si svůj pobyt prodloužili jiným typem víz. Každopádně jakkoli nemám Facebook rád, není problém si skrze něj najít česky mluvící parťáky na libovolnou aktivitu.
Nejvíce se vídám s Martinem a Péťou. Abychom našemu panu prezidentovi pomáhali šířit ostudu a buranství, říkáme si mezi sebou mámo a táto. Role nejsou úplně stabilně definované, většinou se to střídá podle toho, kdo zrovna platí.
Napadlo nás zkombinovat pobyt v přírodě a alkoholismus do jedné aktivity, takže jsme minulý čtvrtek uspořádali v parku u řeky grilovačku pro Čechoslováky. Dřevo jsem si půjčil z hromady v druhé práci, pečivo a zeleninu nám poskytuje má oblíbená paní z Food rescue, kam chodím každý týden pomáhat, a jelikož lidé tu jsou opravdu hodní, tak mi jiná paní napsala, že už svůj gril nepotřebuje, a ať si ho prostě vyzvednu u ní za barákem. Akce se povedla, sešlo se nás okolo dvaceti, každý jsme poznali nějaké nové lidi, a konec si nepamatuju.
Rozhodli jsme se tedy, že československé grilování se bude každý týden pravidelně opakovat, minimálně do prvního sněhu, a naše zaměstnavatele připravujeme na fakt, že středoevropani ve čtvrtek odpoledne prostě nepracují.
Vzdálenosti v Kanadě jsou na Evropské poměry skutečně obrovské, ale určitou krásu lze nalézt i hned za domem. Například výšlap za západem slunce na Sulphur mountain stál za to.
Bývalý kolega z PSN mě upozornil, se v Banffu nachází poměrně vyhlášené golfové hřiště. V zimě se na něm běžkuje a v létě se tam pasou jeleni, takže nevím, kdy se na něm vlastně hraje ten golf.
Abychom mohli absolvovat výlety do těch vzdálenějších destinací, Martin se s pytlíkem buchet na klacku jednoho dne vypravil do Calgary pořídit auto. Když se tamní Polák po půl hodině smlouvání začal kroutit a ptát se ho, jestli náhodou není žid, věděl, že teď je cena na správně hladině. Do Banffu se tedy vrátil v relativně zachovalém Dodge Caravanu.
Zbývalo vyhodit jednu řadu sedaček a udělat do něj postel. Vypravili jsme se do průmyslové zóny na skládku pro materiál. Je tam hromada dřeva, vedle hromada palet, opodál zase hřbitov ledniček a matrací, stačí si jen vybrat. Nikdo neměl nic proti tomu, když se tam sami obsloužíme, cestou ven jsme ještě rozebrali zbytky nějaké dřevěné boudy. Skládka je moje nový oblíbený místo, budu sem vodit holky na rande.
Překližku jsme se rozhodli vzít na dvorku jedné stavební firmy. Vyskytoval se tam nějaký vousáč, kterému náš plán vůbec nevadil, akorát nás upozornil, že si máme pospíšit, než přijede někdo z jeho kolegů. To se lépe řekne, než udělá, protože aby se deska do auta vůbec vešla, museli jsme nejdříve vyndat všechny trámky ze skládky z kufru a udělát na dvorku pěknej bordel. Samozřejmě, že když jsme byli v nejlepším, tak zmiňovaný kolega přijel. Mysleli jsme, že teď je to pěkně v prdeli, ale místo zastřelení zlodějů nám to ten chlap ještě pomohl naložit do auta.
Celá postel tedy Martina přišla asi na dvacet dolarů za šrouby, a kompletně vybavenou truhlárnu jsme dostali k dispozici za basu piv.
