Před týdnem jsem se oficiálně stal nezaměstnaným, a včera navíc ještě bezdomovcem. Životní situace se ale dají prožívat různě, takže jsem místo deprese obě události náležitě oslavil.
Všechny potřebné věci jsem natlačil do třech nepromokavých brašen, ty neuměle připevnil na kolo, jehož technickému stavu věřím jen asi tak na 80%, a vyrážím na autobusové nádraží v Banffu, odkud bych se měl přes noc dopravit do města Victoria na Vancouver Island na start.
Plán je se tam převléknout do cyklistického dresu a oblečení z autobusu rovnou narvat do kontejneru, takže aby mi to nebylo líto, je každý můj díl oblečení náležitě roztrhaný a pokud bych ho zítra nevyhodil, do týdne by ze mě slezlo samo. Zejména kalhoty mají masivní díry na strategických místech, což mi na důvěryhodnosti moc nepřidává, ale snad mě do autobusu nějak pustí.
Ukazuje se, že problémem není ani tak moje oblečení, jako zanedbaná příprava. Při čekání na odbavení posílám kamarádce Janě fotku mého úchvatného šlapacího vozidla, načež mě obratem upozorňuje, že nepojedu nikam, protože kolo nemám složené v krabici. Mávám nad tím rukou s tím, že se jako vždycky určitě nějak domluvíme, ale náhle si začínám všímat všudypřítomných cedulí s explicitně vyjádřenými pravidly přepravy, a to jak textem, tak i jednoduchými obrázky, to asi pro ty hloupější. Ani těch jsem si nikdy předtím nevšiml
Naštěstí jsme v Kanadě, takže místo tvrdého poslání do patřičných míst se mnou dispečer ochotně začíná slepovat prastarou krabici, kterou našel někde ve skladu. Vyprávím mu o svém plánu, načež mi nadšeně snižuje poplatek za nadměrné zavazadlo z 37 dolarů na 21. Nemám peníze… Posílá mě do přilehlého bankomatu, který mi odmítá vydat byť jen jedinou bankovku. Dispečer už trochu skřípe zubama, ale usuzuje, že, aby měl klid, pro něj nakonec bude nejjednodušší pustit mě s kolem zadarmo.
Ani řidič to se mnou nemá jednoduché, protože škatule se nevejde do kufru. Furt čekám, že mi bude někdo nadávat, ale nakonec si několik cestujících bere svoje kufry k sobě do kabiny, abych měl místo na krabici. Fakt, že jsem na těch dvaceti metrech mezi dispečinkem a autobusem ztratil přepravní lístky, řidič radši už neřeší vůbec. Cítím, že mi zase začíná taková ta cestovatelská štěstěna – štěstí se asi zase jednou pořádně unavilo.
V autobuse postupně vystřídám tři spolucestující. Sympatická slečna Lenna mě opouští asi v polovině a nahrazuje ji potetovanej páchnoucí vágus. Teda netvrdím, že já budu v příštích dnech vonět zrovna po fialkách, ale tehle dobytek musel na mytí rezignovat už někdy předloni.
Při přestupu zasahuji s Kanaďanem Jerrym proti manipulantovi, který evidentně není schopen vyndat z autobusu dvě krabice, aniž by je náležitě rozmlátil o zem. V jedné krabici je moje kolo a v druhé Jerryho kolo. Ten chlap se po mě určitě pěkně opičí, protože stejně jako já zítra vyjíždí z Victorie a má v plánu stejnou trasou a za velmi podobný časový úsek dojet do St. John‘s na druhém pobřeží, kam mám namířeno taky. Zdá se, že jsem si omylem našel parťáka, alespoň tedy dočasného.
Ve Vancouveru si v 5 ráno kupujeme další jízdenku, teď už rovnou i s trajektem do Victorie. Tady už to důvěrně znám, což je dobře, protože Jerry bere všechno hodně do pohody a plány má ještě stručnější než já.
Při balení jsem měl pocit, že mám nějak moc věcí, sice mám oproti loňsku navíc notebook kvůli projektu a taky stan, ale že bych kvůli tomu musel mít třetí brašnu, se mi nějak nezdálo. Pohled na Jerryho výbavu mě nicméně dosti uklidňuje, jeho sestavené kolo vypadá jako když někdo veze na žebřiňáku mrtvoly. Oproti němu mám jen ty tři brašničky, a ještě slušivou českou vlaječku a odznáček se psem pro štěstí.
Společně odstarujeme naši cestu. Jelikož nejsme první na světě, kdo tuto trasu jede, víme přesně jak postupovat. Nejdříve musíme na plážičku Tony Fonyo beach. Jmenuje se po člověku, který jako první maraton přes Kanadu skutečně doběhl. Tady namáčíme kola do oceánu, abychom za tři měsíce udělali to samé v Atlantiku. Také je tradicí nabrat si menší láhev vody a její obsah opět v cíli vylít do druhého oceánu. Vyfotíme se u sochy Terryho Foxe a vyrážíme.
Teda já vyrážím. Jerry má pocit, že má ještě málo věcí, tak se dočasně loučíme. Jedu na blízkou farmu, kde jsem před pěti měsíci pomáhal, a Jerry se vydává koupit další mrtvolu. Na farmě jsem vřele přivítán, ještě aby ne, když vezu víno, a dostávám nabídku přespání. Mají zrovna příliš mnoho dobrovolníků na to, abych se vešel do domu, ale stejně mám mnohem lepší ubytování, než mě čeká v příštích měsících – spím na karimatce ve stodole, o patro výše nad prasetem.
v té stodole je nějak moc kol 🙂