JOYS. Dneska dvě velké porce aneb i za malé zázraky jsme vděční

Pamatuju si den, kdy přijela. Jeden z teplejších březnových dnů po týdnech velkých mrazů v únoru. Od děvčat z moravského spolku, která jí přebíraly, jsem věděla, že na tom není dobře, ale pohled  na ní mi vehnal slzy do očí.

Joys, jméno, které jí mělo předurčovat k radostnému životu, místo toho ji čekal osud mnoha vlčáků – hlídací stroj žijící někde na pozemku, často s minimem lidského kontaktu a péče, který když přestane plnit svojí funkci, je to pro něj zpravidla konečná.

O tom, jaké byly první roky jejího života můžeme jen spekulovat. Ale podmínky a stav, v jakých byla nalezená, nevypovídá o ničem dobrém. V těch největších únorových mrazech jí všímaví lidé objevili živořit na jedné zahradě, skroucená kostřička potažená kůží, odevzdaně čekající na konec na pozemku bez řádného přístřešku, bez jídla a vody. Kdoví, jak dlouho by ještě vydržela, záchrana přišla na poslední chvíli.

Když vystoupila z auta, sotva se držíc na nohou, cítila jsem jako obvykle v takových případech směsici vzteku, lítosti a naděje. “Uděláme všechno, abysme ti ty hrůzy aspoň trochu vynahradili, holčičko,” slíbila jsem jí. Ale v duchu jsem si dodala :”Jen aby nebylo pozdě.” Nejednou mi totiž zachráněný pes umřel doslova pod rukama, protože pomoc nepřišla pro utýrané tělíčko dostatečně včas.

Kromě silné podvýživy (vážila okolo 25 kilo !), nemohla sedmiletá Joys pořádně chodit (neměla žádné osvalení, měla silnou infekci na zadní noze, špatně vtočený prst na levé zadní a artróza taky udělala své), někdy po pár krocích padla. Těžce dýchala, jakoby všechnu sílu dávala do každého nádechu, a dívala se na nás smutnýma, odevzdanýma očima. To jsme ještě nevěděli to nejhorší.

Vyšetření u kardiologa přineslo první zprávu, které jsem se obávala –  srdce pracuje jen na 10%, je  silně zvětšené (často se stává v důsledku dlouhodobě nedostatečné výživy a/nebo dědičných dispozic), že může kdykoli prasknout. Nemoc už je v pokročilém stádiu, takže má i „vodu na plicích“ (srdce nedokáže přečerpávat krev z plic a tekutá složka krve postupuje do plicní tkáně, pes se může i udusit).  To byla první rána.

Druhá už byla vcelku očekávaná, protože  vážné srdeční onemocnění a ledvinová nedostatečnost jdou nezřídka ruku v ruce – ano, Joys taky selhávaly ledviny  🙁

K tomu jsme museli léčit infekci hnijícího prstu na noze bez antibiotik, které by nebezpečně zatížily její už tak slabý a vyčerpaný organismus, ale zároveň zánět v těle ji ohrožoval taky.

Jali jsme se bojovat, i když Joysin stav hrál proti nám a udržet ji na živu se zdála být Mission Impossible.

Dostala léky Vetmedin na srdíčko, dál tekutý karnitin a vitamin E, omega 3 a koenzym Q 10, které významně pomáhají srdeční činnosti a poslední tři jsou prospěšné i ledvinám. Nasadili jsme jí ledvinovou veterinární dietu a Pronefru, která výborně podporuje funkci ledvin, plus měla také infuze.

Jenže Joysina nám od počátku trpěla nechutenstvím (u psů s touhle kombinací onemocnění je to bohužel časté),  z každého dne se stal boj o to něco do ní dostat. V nejhorších dnech, kdy odmítala všechno,  jsme upustili i od ledvinové diety a vařili jí různé druhy masa s rýží, krmili ji po kouskách z ruky, jen aby něco snědla. Když snědla i třetinu své porce, byl to úspěch :/  Mezitím se stav ledvin horšil každým týdnem, potřebovala jíst ledvinovou dietu, ale bylo těžké do ní vpravit cokoli.

Pak přišla největší krize….Joys přestala jíst úplně. Jeden den, dva, tři…celých pět dní jsme do ní nedokázali nic dostat, žádný druh masa, nejedla z misky, ani z ruky, od všeho se odvracela. V jednu chvíli už veterinář doporučil uspání,  s ohledem na hodně špatné výsledky ledvin a nechutenství. Jenže Joys i přesto, že vůbec nejedla a musela být zesláblá, fungovala vcelku normálně, nebyla apatická, měla zájem o okolí, hračky, dokonce i žárlila na naše další psy. Odmítli jsme ji nechat uspat, dokud se chová normálně a není letargická nebo viditelně netrpí. Pokud by se něco z toho objevilo, byli jsme připraveni ji nechat odejít.

Nesli jsme to těžce. Každý, komu odcházelo milované zvíře, zná tu tíhu na hrudi, kdy každý den vstáváte s vědomím a obavou, že dneska bude TEN den, kdy se budete muset rozloučit. Roman, náš úžasný, obětavý ošetřovatel, s Joysinkou několik dní spal na zemi v karanténě, aby nebyla sama.

A pak se stal ten zázrak…Joys se rozjedla. Nejdřív pomalu, neochotně, jen když jí Roman krmil v leže z ruky. Trvalo to vždycky přes půl hodiny, všude kolem spousta bordelu, ale my byli šťastní za každé sousto, za každý den. To byly dny, kdy jsem od ošetřovatelů dostávala jásavá videa pokaždé, když Joys snědla aspoň několik hrstí. Pomalu začala jíst i ledvinovou dietu a mohli jsme do ní pořádně dostat i ostatní doplňky.

Už je to přes dva měsíce, co Joysinka pěkně baští bez přemlouvání (musím pomyslně zaklepat, a pořádně! ), poctivě dodržujeme ledvinovou dietu, dávky Pronefry, léky na srdíčko i všechny ostatní doplňky (a že toho je).

Ale vyplácí se to 🙂

Joysinka přibrala skoro 6 kilo, zánět na noze je skoro zahojený, a při posledních krevních odběrech z minulého týdne byly ledvinové ukazatele v normě (!!) , veterinářka doporučila přejít na standardní stravu s vyšším obsahem bílkovin (ledvinová dieta má snížené bílkoviny). Srdíčko už nikdy v pořádku nebude a pořád platí, že může kdykoli vypovědět službu, ale potěšila nás i zpráva, že taky srdeční výdej se aspoň lehce zlepšil a voda na plicích ustoupila. Za dané situace jde rozhodně už ne o malý, ale velký zázrak.

Pokračujeme s léky a doplňky na srdíčko, i s doplňky na podporu ledvin, každých pár týdnů kontrolujeme stav ledvin a jednou za pár měsíců srdíčko. Pořád jásáme, když Joys vymete misku, i když už to není nic neobvyklého.  Joys bez ošetřovatelů nedá ani ránu a jezdí s nimi i na dny volna, abychom ji nevystavovali stresu a dalšímu riziku nechutenství. Jsme rádi za každý den a za to, že nám osud dal možnost téhle fešandě dát lásku, péči a radost ze života, kterou kdoví jestli někdy vůbec měla. Víme, že to nemusí trvat dlouho a kdykoli nám může odejít, ale o to víc lásky jí dáváme, dokud je tu s námi 🙂