2. – 5.7. Horská etapa

V noci vydatně vypršelo a dnes by mělo být nádherně. Teď už bych teoreticky měl všechno zvládnout i bez elektroniky, protože se v centrum města napojím na dálnici číslo 1 a tou budu příštích pět set kilometrů pokračovat až do Banffu. Cílem je dnes minimálně město Salmon Arm, dále se uvidí.

Zpočátku je skutečně slunečno a jízda mě baví. S hostitelem Brianem jsme před odjezdem vyčistili řetěz, všechno namazali, a dostal jsem i muffiny na cestu, takže si připadám, jako když Honzu vyslali hledat nevěstu.

Po dobu asi čtyřiceti kilometrů po mé levici jen tak leželo jezero Shuswap, až jsem si ho tedy nakonec musel vyfotit.

Po cestě potkávám Felixe z Montrealu, jede na kole z Vancouveru až domů. Má opět jiné tempo, než mám já, tj. strašně rychle ujet okolo sto kilometrů a náhle zakempovat. Vyměňujeme si čísla, ale asi si nijak nepomůžeme, rozhodl se zůstat ještě před Salmon Arm a 40 kilometrů před mým novým cílem, kterým je městečko Sicamous.

Jerryho z autobusu jsem neviděl od Victorie, ale denně si píšeme, jak jsme na tom. Chudák schytává ještě horší počasí než já a kvůli přetíženému vozidlu už několikrát píchnul zadní kolo. Momentálně se teprve vyškrábal na ten kopec, kde jsem předevčírem potkal Julii. Pravidelně si sdělujeme, jak se máme a kde budeme spát. Píšu mu, že prostě jedu a moje dnešní problémy se spaním bude řešit až budoucí Láďa. Tehle pán asi bude mít v příštích měsících hodně starostí….

Při příjezdu do Sicamous se zastavuji na mostě a dívám se na předpověď počasí. Dle internetu má být skoro zataženo, ale bez deště, reálně mi intenzivně prší na display. Úplně nevím, čemu mám věřit. Dál už po 160 kilometrech pokračovat nebudu, jdu hledat místo na spaní. Jsem odhodlaný k tomu ptát se místních, jestli si u nich na zahradě můžu postavit stan, protože mám hromadu jídla a do lesa se mi tím pádem kvůli medvědům nechce.

Zkouším bez úspěchu tři domorodce, až náhle projíždím kolem evidentně dlouho nepoužívaného pozemku s garáží. Boční dveře jsou odemčené. Je to morálně trochu šedá zóna, ale nechce se mi do deště a ani za medvědy. Kolo rychle beru dovnitř a jediné vchodové dveře zabarikáduji velkým sporákem, aby se sem za mnou v noci nikdo nedostal. Asi je to trochu zbytečné jištění, protože podle data expirace na většině nalezených věcí to vypadá, že tu naposled někdo žil okolo roku 2010. Uvnitř je to solidní doupě, a byť jsem rád, že nemusím stavět stan s obytnou plochou 70x190cm, mám z kvality bydlení velmi smíšené pocity.

Po hodině si opět začínám uvědomovat, že si vlastně žiju jako král. Ten, kdo tu žil přede mnou, tu musel být proto, protože neměl v určité fázi života moc štěstí, a já tu jsem, protože ho zrovna mám. Vybalením všech věcí si vytvářím svůj vlastní obývací pokoj a nějakou chvíli se věnuji webovým stránkám projektu.

Stalo se mi tak dobře, že vyjíždím až po jedenácté. Příští město při cestě je Revelstoke, tam dokoupím zásoby a pak asi budu poprvé na téhle cestě skutečně kempovat, protože následující civilizace je až za 150 kilometrů, a to v ten samý den navíc už vážně nedám.

Zase vydatně prší. U silnice potkávám i první skupinku černých medvědů, medvědici se dvěma rozkošnými medvíďaty. Všímám si jich, až když jsou asi 50 metrů přede mnou. Matce se kvůli malým moje přítomnost příliš nezdá, stoupá si na zadní a šermuje rukama. Doporučení pro tuto situaci jsou různá, ale všichni se shodují, že před medvědem nemá cenu utíkat, a hlavně se nepřibližovat. To se lehko řekne, valím si to k nim pěkně z kopce a za deště s tímhle nákladem mám brzdnou dráhu asi jako nákladní vlak, takže prosvištím těsně kolem nich. Asi pochopila, že za to fakt nemůžu, takže mě nepronásleduje.

Po 120 kilometrech jsem zase promočený a mám toho dost, je čas se utábořit. Prvně zkouším při cestě rezort s termálními lázněmi, což by byla pěkná tečka za dnem. Číňanka za přepážkou mě nejprve ignoruje a rejpe se v mobilu, pak po mě jen za postavení stanu chce 40 dolarů, a ještě se mi vysměje, že nic levnějšího tady stejně nenajdu. Tak takhle fakt ne… Mytí se odkládá, jdu se utábořit do lesa na druhou stranu silnice. Díky bohu přestává pršet, a i když nemám zrovna luxus, je tu hezký výhled na ledovcové vrcholky.

Po pěti dnech se konečně udělalo krásně.

Za jízdy přede mnou zastavuje kamion, z něj vybíhá chlap a kontroluje mi moji vlaječku na kole. Potkal jsem první dva Čechy. Řidič Mirek, jeho žena Anna a jejich před týdnem adoptovaný pejsek. V Kanadě jsou už 40 let. Prý nejsou jediní čeští řidiči kamionu v okolí, díky vlajce se o mě údajně už pár dní ví, akorát až teď se někdo z nich dozvídá, co mám vlastně na tom kole za lubem. Je hezké, že nade mnou takhle při cestě někdo bdí. Můj nápad i projekt se jim líbí, vyměňujeme si kontakty a děláme pár společných fotek. Třeba se zase někdy uvidíme.

Moc mi to dneska nejde a mám hlad. V Goldenu beru Mc Donald‘s útokem. Pohlcuji 4 burgery a přes dva litry limonády. Moje tělo si s tím množstvím cukru neví příliš rady a mám až přebytky energie. Zastavuji se až o 50 kilometrů dále a jdu se, jelikož je půl desáté večer, utábořit. Nic moc místo, spím prakticky přímo uprostřed lesní pěšiny. Dnes mám za sebou 175 kilometrů a díky tomu závěru mi do Banffu zítra zbývá už jen necelých 90.

Díky špatnému místu na spaní jsem sbalený a vyjíždím už v půl deváté ráno. Po včerejším zjištění, že cukr je vlastně super droga, zkouším sacharidový šok opakovat. Funguje to, krásně vyletím poslední dvacetikilometrový kopec k Lake Louise a jelikož mám čas, místo nájezdu na hlavní silnici ještě odbočuji na další kopec přímo k jezeru. Sezóna je v plném proudu a pohled, který se mi nabízí, je vyloženě nechutný. Tisíce turistů se předbíhají a strkají do sebe, aby si každý mohl udělat tu samou fotku jezera, neuvěřitelné kolony aut a přeplněné koše s odpadky. Pamatuji si, že ještě před měsícem a půl jsme tu byli úplně sami. Podobně otřesně vypadají i všechna ostatní parkoviště po cestě, davy lidí u každého většího kamene nebo louže. Raději už se nikde zastavovat nebudu, chci si všechna ta místa pamatovat tak krásná a opuštěná, jak byla před sezónou.

Okolo třetí odpoledne jsem v cíli. Mám za sebou první etapu, díky horám a počasí nejspíš zrovna tu nejtěžší.  Zatím jsem přejel jednu celou provincii, takže místo v Britské kolumbii se nacházím v Albertě. Posunul jsem se o jedno časové pásmo, a na tachometru svítí prvních 1000 kilometrů. Pár dní si odpočinu a vyrazím dál.