V Banffu jsem se zdržel celkem tři dny. Jelikož v žádném jiném městě v Kanadě nemám zázemí, předpokládám, že jakékoli další pauzy na mé cestě už budou maximálně na jeden den. Samozřejmě jsem se celou dobu jenom neválel, bylo potřeba zařídit i několik nezbytných věcí, než vyrazím dál.
Primárně bylo potřeba vyměnit brzdy na kole, třicetikilometrové sjezdy s naloženým kolem jim daly pořádně zabrat a z čelistí zbyly jen naprosto obroušené, křivé kousky plechu. Také jsem pořídil jiný stan. Naivně jsem před jízdou podle logiky „jedu sám, stačí něco malého“ koupil stan pro jednu osobu. Nejsem zrovna drobeček, takže jsem pátý den cesty bohužel zjistil, že se do něj skoro nevejdu, mám ho jako takovou mikinu s konstrukcí. Poučen z tohoto nezdaru s sebou teď vezu sice také lehký, ale už klasický stan pro dvě osoby, a v zelené barvě, abych byl více nenápadný. Stany pro jednoho jsou podle mě slepá vývojová větev. Ještě jsem před odjezdem snědl mandarinku, abych na cestě odvrátil propuknutí kurdějí.
9.7.
Dopoledne opět chystám vybavení a snažím se u toho zdokonalit systém balení a skladování věcí. Vyjíždím až okolo druhé odpoledne, protože dnes skutečně není kam spěchat. Počasí mi výjimečně přeje a musím se dostat jen do 130km vzdáleného Calgary, což je tentokrát spíše z kopce než do kopce, a mám tam po osmé hodině sraz s Markem ze Slovenska, který mi nabídl ubytování.
Město má 1,2 milionu obyvatel, takže i se systémem cyklostezek je mi tu s kolem podobně nepohodlně jako v Praze. Moc nevím, co bych neměl ve městě vynechat, zastavuji se tedy jen v Olympijském parku, kde se v roce 1988 konaly zimní olympijské hry a také posléze natáčel film Kokosy na sněhu. Většina obyvatel má na sobě klobouky a kovbojské kozačky – ve městě právě probíhá festival Stampede, jedna z největších každoročních událostí v Calgary.
S Markem se setkávám v centru u Calgary Tower. Už je načnutý z odpolední firemní oslavy a jelikož já mám pivo taky rád, pokračujeme dále – já Plzní, on Zlatým bažantem.
10.7.
Už tu žije deset let a město zná jako svoje boty, takže nejenže se o mě skvěle postaral, ráno ještě sedl na kolo a šel mě vyprovodit z města.
Začíná intenzivně pršet, čímž mi příroda sděluje, že to úplně jednoduché mít nebudu, a také, že je všechno vlastně v normě jako minulý týden. Jednou se schovávám v altánu, pak pod mostem a napotřetí zajedu rovnou do stodoly na nějaké farmě. Tam mě hned vypátrají jejich psi, ale naštěstí nejsou moc dobří hlídači. Za pár minut už jsou z nás kamarádi a společně čekáme, až přestane liják a blesky.
Charakter krajiny se po pouhém dni jízdy kompletně změnil, kopce jsou fuč, nikde žádný les, všude kolem mě rovina, louky a pole. Chvílemi nemám na obzoru ani žádný záchytný bod, vypadá to, jako když jdete v počítačové hře někam, kam jste se neměli dostat a vývojáři nedali do mapy žádné objekty.
Na svačinu se zastavuji v jakési vesnici, kde převažují příslušníci prvních národů. Termín už jsme si vysvětlovali v článku z minulého týdne. Necítím se tu příliš vítán, navíc mě před obchodem parta opilců přesvědčuje, ať si kolo nezamykám, že tady se nekrade. U kvůli tomu ho zabezpečuji, jak to jen jde a mezi regály to beru sprintem, ať jsem co nejdříve zase venku. Mezitím už je začal vyhánět manažer obchodu, jestli okamžitě neodejdou, zavolá na ně zase policii.
Dnešní cestu zakončuji po 150 kilometrech v městečku Bassano. K vidění toho tu moc není, i Tripadvisor mi dokáže doporučit jen přehradu na Bow river. Je tu kemp zdarma, ale v noci mají zase přijít bouřky, tak se v rámci noclehu snažím zopakovat postup s nějakým opuštěným domem, podobně jako tehdy v Sicamous. Daří se. Hned přes ulici je barabizna, kde už několik let nikdo nebyl. Zimní zahrada mezi garáží a domem je otevřená, čímž se z ní stává má nová ubytovna. Do kempu naproti se půjdu jen vysprchovat. Deset minut na to slyším hrom a masivní kapky hned začínají bušit do střechy.
11.7.
Plán byl spát až do devíti a nikam nespěchat, ale asi jsem to někde podcenil. V šest ráno mě mírným kopnutím do nohou budí policista a musím se nedobrovolně zvednout. „Kdo jsi, co tu děláš, proč tu chrápeš, máš doklady, víš, že jsi v cizím domě, že to je trestný…“ Nic moc začátek dne. Moc neremcám, usmívám se tak, jak jen to minutu po probuzení jde a líčím svůj příběh. Poté, co si příslušník uvědomil, že si tu nepíchám svinstva, ale že jsem se jen schoval před bouřkou, jsem defacto na dobročinné akci a společenská škodlivost mého jednání je nulová, se jeho chování rapidně mění. Říká mi, že mě viděl někdo ze sousedů a nahlásil mě. Téma pokuta ani řešit nezačínáme a na rozloučenou mi ještě podává ruku a přeje hodně štěstí do budoucna.
Tak jako tak ale už v sedm ráno sedím zase v kempu na lavičce a pokoušet se o druhé kolo spánku mi nedává smysl. Každopádně jestli tahle ranní akce není známka punku, tak už nevím, co teda je.
Jízdu tedy započnu dříve a o to dříve skončím. Dnes na obloze není ani mráček, a i takhle brzo ráno už je toho vedra až dost. Kupuji krém na opalování s ochranným faktorem 60, to se na pláních bude hodit. Jinak mi počasí přeje, včetně mírného větru opírajícího se mi do zad.
Alberta je známá spíše pro svoje hory a národní parky než nudné prérie, oproti provinciím dále na východ sem neodmyslitelně patří těžba ropy. Naskýtají se mi trochu bizarní pohledy na stáda krav pasoucí se okolo masivních ropných věží. Tohle v turistických brožurách nebývá.
Po třetí hodině mám odkroucených svých 165 kilometrů v pařáku a končím v městě Medicine Hat. Dneska se potřebuju věnovat nějakým věcem na počítači, takže jsem vyměkl a poprvé za celou cestu si platím ubytování – jednoduchý pokojík v levném motelu u cesty. To, že pokoj ještě nestihli uklidit vnímám jako výhodu, protože si tak mohu v ledničce nejprve přivlastnit zbytky jídla po předchozím hostovi a teprve až potom tam pouštím uklízečku.
