12.7.
Skrz okno vidím, jak se na silnici skoro rozpouští asfalt. Ani se mi kvůli tomu nechce ven, uvnitř je sice skoro třicet, ale aspoň na mě nepraží.
Při příjezdu do města mě vítala cedule prohlašující, že Medicine Hat je také přezdívané jako „Gas City“. To je jak z nějakého postapokalyptického filmu. Každopádně tu mají největší konstrukci indiánského teepee na světě. Podle Googlu je tu prý ještě někde kino a školka, ale ty jsem neviděl, tak to nejsem schopen potvrdit.
Píše mi Marek z Calgary s tipem, že další zajímavostí po cestě by měla ve městě Moose Jaw být socha losa v doživotní velikosti. Super, to je jenom 400 kilometrů odsud. Netušil jsem, že budu mít v prériích až takhle nabitý program.
Nezbývá tedy nic jiného než se držet původního plánu, tedy prostě šlapat a ztratit se u toho v myšlenkách, aby to lépe utíkalo. Myslím tedy na řízky s kaší a jak by bylo super vyrazit v Čechách na nějaký naprosto nenaplánovaný čundr vlakem.
Po šedesáti kilometrech jsem na hranici provincií Alberta a Saskatchewan. Nebýt tu velká cedule, ani by si člověk nevšiml. V Evropě máme hranice většinou podle nějakých logických územních celků, v Severní Americe by to asi nefungovalo, tak tady se jen kreslí do mapy rovné čáry. Fotím se u nápisu a chvíli na to si do zadního pláště vrážím nějaký kus drátu, co nedávno odpadl z kamionu. Snad to neprošlo až do duše.
V Saskatchewanu se zastavuji u návštěvnického centra, třeba mi tam poradí, co bych měl po cestě určitě vidět. U přepážky stojí tři velmi podobné dámy. Na můj dotaz mi sdělí, že je mezi nimi příbuzenský vztah – babička, máma a dcera.
Bohužel mi potvrzují moji domněnku o této provincii. Je tu prý asi 10 „zajímavostí“, ale všechny jsou pro cyklistu hrozně daleko od trasy a ani nejsou tak zajímavé, aby se vyplatilo tam jezdit. Nic moc propagace vlastní domoviny, ale budu jim holt věřit, v tomto případě se přeci jedná o moudrost předávanou z generace na generaci. Oficiálně mě přivítají v nejslunečnější provincii v celé Kanadě a jdu zpátky ke kolu. Zadní kolo je prázdné, takže drát musel jít skrz.
Zdržuju se opravou, kvůli čemuž k další civilizaci Gull Lake přijíždím až v 10 v noci. Po 185 kilometrech sedím jak hromádka neštěstí u stanu a leju do sebe místní silně chlorovanou vodu.
13.7.
Po probuzení zjišťuju, že mám zase prázdné kolo. Uchází to velmi pomalu a náhradní duši nemám, musel bych lepit, tak v průběhu cesty jen každou hodinu dofukuju. Je to čím dál horší, takže později i lepím vším, co mám s sebou. Musím mít něco vražené v plášti, ale naprosto se mi to nedaří lokalizovat.
Vedro je zničující. Stále se mažu krémem na opalování a leju do sebe vodu, za celý den dvanáct litrů. Přitom jsem kvůli defektům ujel jen 125 kilometrů, takže nejsem ani v tom kempu, kde jsem chtěl být.
Padla tma. Zkouším poprosit lidi na farmě, na jejichž příjezdovce jsem naposled opravoval kolo, jestli bych si mohl postavit stan někde na louce poblíž nich, ale nepovedlo se. Paní mě vyhání se slovy „Kdyby tu byl můj bratr, tak ten by tě tu nechal, ale ten už to tady neřídí, a za mě se tady tohle dělat nebude.“ Nevím, jaký je za tímhle příběh, ale tak holt dostala moc a je jen na ní, jak ji využije. Všichni v Kanadě na mě zatím byli hodní, tohle tedy vnímám jen jako statistickou odchylku. Jdu spát do příkopu někam mezi silnici a koleje.
14.7.
Předpověď počasí hlásí silný vítr, a taky že jo. V 6 začíná vichřice, až to skoro láme stan. Normálně mi balení trvá skoro dvě hodiny, dnešní nouze ukázala, že to jde i za 15 minut. Alespoň dříve vyrazím. Včera jsem slíbil pánovi jménem Ron z hlavního města Saskatchewanu Reginy, že k němu dnes večer dorazím. Když jsem mu volal, bylo to k němu něco přes 300km, a jelikož jsem tomu včera moc nedal, zbývá mi ještě okolo 190.
Pána jsem sehnal přes stránku Warmshowers. Už jsem se o ní kdysi zmiňoval, ale mám potřebu udělat recenzi tomuto skvělému konceptu. V principu se jedná o to, že cyklisté, kteří jsou právě doma, nechají u sebe zdarma přespat, vysprchovat a případně nasytit jiné cyklisty, kteří jsou na dálkové cestě. Ti pak zase vrací dluh společnosti tím, že u podobné zázemí poskytují jiným cestovatelům po tom, co se vrátí z výpravy. Zatím to funguje v 85 zemích. To jsem zvědavý, kolik poutníků pak bude chtít přespat u mě v Mimoni – pro jistotu stávajícím hostitelům dávám alespoň láhev vína nebo krabici piv.
První půlku cesty mi severní vichřice moc nepomáhá a vytrvale se mě snaží dostat do příkopu. Ve městě Moose Jaw si fotím toho pověstného losa, za kterým jedu pomalu tři dny, ale jinak toho k vidění opět moc není. Je to jedna farma vedle druhé. Saskatchewan byl vlastně až do konce devatenáctého století téměř neobydlený, až na pár aboridžinců a vyložených samotářů. Až s vybudováním železnice byla šance, že se sem někdo nastěhuje, i tak ale tehdy byla půda rozdávána prakticky jen za registrační poplatek. Města začala vznikat až na začátku dvacátého století.
V druhé půlce cesty se vítr mění alespoň na severozápadní a s tím už se pracovat dá. Když správně nakloním kolo, trochu se mi opře do zad a díky tomu jsem u Rona okolo páté odpoledne s celkovými 196 kilometry. Ještě jít do bazénu a odběhnout maraton a mám dneska iron mana.
Ron je asi to nejlepší, co mě zatím v Saskatchewanu potkalo. Pozitivně smýšlející sedmdesátník s endoprotézami kolenou, jehož život se točí okolo cyklistiky a vaření. Kvůli operacím už na kolo nemůže, ale svým koníčkům se věnuje, jak to jen jde. Pro místní cyklistický klub řídí na delších výpravách safety car, úžasně servisuje kola a hostí dálkové cyklisty. Myslel jsem, že kola opravovat umím a pustil jsem se v jeho dílně do servisu svého velocipédu, ale jelikož ten chlap je vážně kouzelník, za půl hodiny ze mě už byl jen učeň a fotograf. Zbytek večera trávíme v obýváku okolo asi pětichodového menu a piv, která jsem přinesl, a i dalších z jeho sbírky. Kromě Rona v domě žijí už jen dvě kočky. Vidím fotografie Rona a jeho ženy, ale sám o ní mluvit nezačal, tak si jen domýšlím a neptám se.
15.7.
Loučíme se chvíli před dvanáctou. Ron si mě na památku i s kolem fotí, načež velmi opatrně zkouším šlapat. Včera mi asi hodinu před cílem nějak švihlo v koleni a musel jsem to odšlapat jednou nohou. Zjišťuju, že to pořád není ono, jedu tedy velmi krotce a spíše se nechám unášet dnes velmi příznivým větrem.
Na doporučení opouštím minimálně do hranic s další provincií dálnici č. 1 a místo toho si to plachtím po paralelní okresce 48. Dělám si zastávku v městečku Montmartre, kde si, patrně kvůli jménu, postavili zmenšeninu Eifellovky, a po další hodině a celkových 120 kilometrech končím ve vesnici Glenavon.
Libí se mi cedule před každým kouskem kanadské civilizace. Kromě názvu je na nich jednoduchými obrázky znázorněno, co se tu asi tak dá dělat a jakou mají sociální vybavenost. Zrovna tahle ale úplně neodpovídá realitě, stejně tak se mýlil i Google, protože po letmém průjezdu vidím, že v poslední době zkrachovalo všechno kromě baru, a opuštěné domy jsou na prodej. Jdu přespat do naprosto prázdného kempu vedle fotbalového hřiště. Správce hřiště speciálně kvůli mně pouští vodu a elektřinu a odchází domů. Je tu klid, moc se to tu neliší od náhodné české vesničky.
