16.7.
Moje koleno se dožaduje alespoň dne volna, ale okolnosti mě nutí pokračovat. Poslední obchod v téhle vesnici zkrachoval a místní voda prý není pitná, takže zůstat zde není řešením. Do pedálů našlapuji velmi opatrně a přesouvám se do 45 kilometrů vzdáleného městečka Kipling. Mají obchod, kemp, banku, školu, ale hlavně… hlavně mají největší kancelářskou sponku na světě! Ok, můj deník se nikdy neměl brát příliš vážně, ale přijde mi, že tahle provincie vyloženě paroduje sebe samu.
Kupuji grilovací klobásy, rozbíjím tábor a po sedmi dnech a 1150 kilometrech vyhlašuji volnou zábavu. Dneska se snad bude i grilovat.
Vedle mě se snaží ubytovat i rodilý Kanaďan. Koncept kempování v Severní Americe je velmi odlišný od našeho běžného trampského bivakování a stanování. Zde si, v momentě, kdy máte dům, auto, druhé auto, manželku a motorku, můžete koupit obytný vůz, a teprve potom jste oprávněni věnovat se kempování. S Kanaďanem se seznámíme a prohodíme spolu pár vět, načež začíná závod ve zbrojení, který já nemůžu nikdy vyhrát. Takto vypadají naše konceptuálně odlišná tábořiště. Myslím, že jsem obstál se ctí, že jo?
U ohně je mi nakonec velmi příjemně, do stanu až do časného rána ani nelezu, jen si lehnu na plachtu vedle horkého barelu s ohněm a pod hlavu si zmuchlám mikinu.
17.7.
Zbývá mi něco málo přes sto kilometrů ve slunečném Saskatchewanu. Stále jedu po vedlejších silnicích a nic moc zvláštního se neděje. Každý kopeček mi mé snažení dost komplikuje, kvůli bebíčku se do toho bojím pořádně šlápnout a mé celkové tempo tím dost trpí.
Na hranicích mě samozřejmě žádný průvod s alegorickými vozy nečeká, jen se fotím u snadno přehlédnutelné cedule a přeřizuji si hodinky o hodinu napřed – mám za sebou další provincii a další časové pásmo. Vítej v Manitobě, Láďo.
Jen o několik kilometrů dále je vesnička Kola, kde mám domluvený nocleh u Leona a Trinette. Vzali se před 28 lety, všechny tři děti už vylétly z hnízda a jim tak v domě zbývají 3 pokoje, pro něž nemají využití. Před pár lety u nich nouzově zastavil nějaký cyklista a potřeboval si zavolat z pevné linky, protože ve vesnici není signál. Nakonec zůstal přes noc a vysvětlil jim, jak fungují warmshowers. Od té doby hostí poutníky na kole. Přicházím s od slunce řádně nahřátou lahví vína a ubytovávám se v jednom z pokojů.
Po dlouhé době stoluji v křesťanské rodině. Nejsem na to zvyklý a málem se dopouštím faux pas pokusem začít žrát ještě před modlitbou.
U večeře mi Leon rozšiřuje obzory ohledně té červené kancelářské sponky. Je za tím nakonec zajímavý příběh. Před více než deseti lety začal nějaký, tehdy neznámy Kanaďan, s obyčejnou kancelářskou sponkou, a snažil se ji přes internet vyměnit za „něco většího nebo něco lepšího“. Lidé se na to celkem chytli a po čtrnácti obdobných transakcích učinil svoji poslední výměnu, při které obdržel dům v Kiplingu, kde jsem včera kempoval a kde postavili onen monument.
18.7.
Kola je velmi klidná vesnička s přátelskou komunitou obyvatel. V 11 dopoledne na zahradě upevňuji brašny zpět na kolo a na sekačce za mnou přijíždí farářka. Měla prý vnuknutí, že dorazím v pořádku do cíle, tak mi tu radostnou zprávu přijela oznámit a žehná mi na cestu. Nebyl jsem si jistý, jestli bude mít Ježíš dnes čas na moje koleno, tak jsem si pro jistotu ještě vzal Tylenol, ale ať už pomohlo cokoli, faktem je, že mě za celý den nic nebolelo. Vzpomněl jsem si na ten díl Futuramy, kdy Bůh říká Benderovi, že správně provedená pomoc z hůry je taková, kdy si lidé nejsou jisti, jestli za tím Bůh vůbec stojí.
Napojuji se zpět na dálnici číslo 1 a pomalu odkrajuji z dnešního 120 kilometrového přídělu, načež bych měl skončit ve městě Brandon. V posteli jsem spal včera, takže dnes tu urgentní potřebu úplně necítím, ale i tak zkouším zavolat do jediné rodiny, která v této lokalitě poskytuje azyl cyklistům. Uspěl jsem, mají na mě náladu, a i volný pokoj. Ocitám se na farmě v další velmi přátelské rodině, která má cyklistiku v genech. Z pěti dětí dva závodí, jeden z nich je nejlepší současný Kanadský cyklokrosař Michael van den Ham. S jeho rodiči a bratrem trávím další příjemný večer.
19.7.
Dozvídám se něco o moderních způsobech farmaření, při snídani se za mě pomodlí, a po mojí tradiční jedenácté hodině pokračuji dál na východ. To balení mi jde skutečně čím dál hůř. Na druhou stranu mám v plánu jen okolo sto kilometrů, abych ve Winnipegu, hlavním městě Manitoby, nebyl zbytečně brzy, ale aby to vyšlo na víkend.
Končí mi série slunečných dnů a rovnou je nahrazuje pořádná bouřka. Nouzově se na hodinu schovávám v opuštěné plechové stodole a přemýšlím, jestli zrovna tahle stavba funguje jako Faradayova klec, nebo jestli bych měl smolíka. Ne, že by se s tím v tuhle chvíli dalo něco dělat.
Den uzavírám ve vesnici MacGregor, asi 130km od Winnipegu. Jelikož předpověď na dnešní noc je nejistá, přístřešek si řádně pojišťuji tím, že stan stavím uprostřed polootevřeného přístřešku na dětském hřišti.
20.7.
Silný severovýchodní vítr mi moc nepřeje, zčásti mě zpomaluje a zčásti se mě snaží hodit do příkopu. Opět mám něco neobjevitelného vraženo v zadním plášti, takže pomalu ztrácím vzduch. Ani už se nepokouším o opravu, místo toho každých 20 kilometrů dofukuju kolo a šnečím tempem se sunu vpřed do Winnipegu. Tam si dám alespoň den volna na zotavenou, opravu tedy může řešit mé budoucí já.
Posledních pár dní bylo vždy ve znamení očekávání, co se rozbije příště, jestli koleno nebo něco na kole. Dnes to padlo na pumpičku. Při koupi vypadala kvalitně, ale asi se nepočítalo s tím, že by ji někdo použil více než desetkrát. Je po ní. Mělo by se zakázat vyrábět nekvalitní věci.
Ve Winnipegu žije Anička s Mirkem, řidiči kamionu, které jsem potkal ještě v Britské Kolumbii. Už jsme domluveni, že mohu najít útočiště u nich. Zatím znám životy spousty Čechů, kteří do Kanady přijeli dočasně jako já, ale tentokrát se těším na to, až uvidím, jak se žije lidem, kteří se do Čech už nevrátili a strávil zde většinu svého života.
