25.7.
Na vrakovišti se spalo krásně, chyběla mi snad jen sprcha, ale tu si za 35 dolarů pro jednou rád odpustím. Stejně dneska dle předpovědi několikrát zmoknu.
Jelikož jsem v zhruba v polovině Kanady a je i polovina léta, začínám konečně zase potkávat další cestovatele, zejména ty, kteří vyrazili z opačného konce Kanady. Moc zábavy si s nimi neužiju, většinou jeden na druhého hledíme z opačného konce silnice a mezi námi jezdí auta, takže na sebe jen mávneme a s pocitem, že v tom nejsme sami, si každý pokračujeme svou cestou. Na vybavování dnes asi ani nikdo nemá náladu, je zataženo, ošklivě fouká a každou chvíli s různou intenzitou prší.
V pozdním odpoledni před sebou v dáli vidím siluetu cyklisty jedoucího stejným směrem jako já. Dohnat ho mi moc práce nedává. Je z Quebecu, je mu okolo 65, jede na něčem, co se omylem před dvaceti lety zapomnělo rozpadnout a sám taky vypadá příšerně, a to říkám i přesto, že sám na tom momentálně se sebeúdržbou nejsem zrovna nejlíp a mé standardy jsou velmi nízko. Asi hodinu se spolu bavíme, ale i dle jeho projevu mi na tom chlapovi něco nesedí. Máme oba v plánu dnes stanovat u stejné vesnice Ignace, 160 kilometrů od vrakoviště, kde jsem bydlel včera, tak mu říkám, že se uvidíme tam a zrychluji. Reálně mám v plánu ho už nikdy nepotkat, kdysi mi na firemním školení říkali, že nemám podceňovat to, co mi říká moje intuice, takže přesně to teď dělám.
Po cestě si dávám svačinu u nepříliš zajímavých vodopádů, a právě kvůli tomuto zdržení ho později znovu potkávám přímo při vjezdu do vesnice. Zastavujeme na benzínce. Na toaletách si doplňuje vodu a cestou ven bere z veřejného popelníku zbytek vajglu a zapaluje si ho. Vau… Říká, že ještě potřebuje sehnat jídlo a chlast, akorát liquor store už je zavřený, tak s ním prý mám jít na pivo a pak se poohlédneme po místu na stany. Ukazuje mi, jak v příkopech našel už 3 kšiltovky, a všechny si je chce nechat.
Taverna nevypadá nejlépe, nicméně je mi to jedno, místo kochání se vymýšlím plán, jak se ho zbavit. Příležitostně u piva nahlas prdí. Nakonec útěk není tak složitý, nad mapou se v teoretické rovině domlouváme, kde postavíme stany, on odchází tvořit tábořiště a já zůstávám se záminkou, že si dám ještě jedno. Namísto piva čekám bezpečnostní desetiminutovku a pak se vydávám utábořit úplně jiným směrem, než jsme se dohodli.
Je pozdě a pomalu se stmívá, takže žádné zázraky jsem zrealizovat nestihl, za fotbalovým hřištěm se vydávám po pěšině do lesa, na malém prostoru u cesty porostlém mechem na sebe liju repelent a nouzově stavím stan.
26.7.
Celou noc pršelo, i ráno ještě vytrvale mrholí a podle toho mám také špatnou morálku co se balení týče. Budík zvoní v 7:30, do osmi odmítám uznat jeho existenci, další hodinu se uvnitř stanu smiřuji s tím, že stejně budu muset něco dělat a pak do půl jedenácté dělám všechno, co mělo být hotovo už v devět. Teplota spadla o 15 stupňů, a i když začínám jako vždy v kraťasech a triku, postupně na sebe při cestě oblékám skoro všechno, co mám s sebou. Je mi pak menší zima, ale zase všechno vlhne.
Alespoň na cestovatele mám dnes větší štěstí, v opačném směru, ale na mé straně silnice, si v pláštěnce vykračuje nějaký chlap. Zastavuji se a dáváme se do řeči. Jmenuje se Rodney Blyth a v rámci charitativní sbírky na podporu dětí postižených válkou se rozhodl letos pěšky přejít Kanadu. V květnu vyrazil z Halifaxu a v říijnu, po šesti tisících kilometrech, by měl skončit ve Vancouveru. Jeho projekt se jmenuje Walk Of Raw Hope. Přemýšlím, kdo z nás to má těžší, má jako podporu dceru s karavanem, která mu chystá jídlo a on tak má každé ráno i večer postel a servis. Na druhou stranu to jde pěšky, což si u sebe moc nedovedu představit…
Na dnešním 160. kilometru mě čeká cedule připomínající, abych si opět přeřídil hodinky o hodinu napřed, už jsem teda od začátku cesty ve čtvrtém časovém pásmu, a přitom pořád ve stejné zemi.
Teď by to chtělo alespoň lehce nadprůměrné místo na kempování. Po deseti kilometrech zkouším zase jednou opakovat trik s obsazením odemčeného opuštěného domu. Jednou to vyšlo, podruhé to skončilo vyhazovem od policie, tak uvidíme, jak dopadnu do třetice.
Dle kalendářů tu někdo bydlel naposled v září 2014. Vypadá to na nepříliš majetnou rodinu, nábytek je tak ze 70. let. Možná to taky měli jen jako chatku, těžko říct. Holt to tu risknu, potřebuju si zoufale vysušit stan a oblečení dříve, než mi vše začne v brašnách plesnivět. Životní prostor si dělám na plachtě uprostřed bývalého obývacího pokoje a vzhledem k okolnostem jsem o dům připraven snad i bojovat.
27.7.
Plán vyšel tak napůl. Vyspal jsem se nádherně a nikdo mě neotravoval, jenže dům stojí v údolí a tím pádem v něm není moc teplo. Oblečení mi tak vůbec neuschlo. Budu muset sušit ještě jednu noc někde pod střechou v Thunder Bay, což bylo stejně v plánu, protože musím ještě dobít baterie ve veškeré elektronice, powerbanka mě energií dokáže zásobit jen pět dní. Na delší dobu to možná bude i poslední město s dostupným komfortem, další zásadnější „osada“ je pak až Toronto, což je skoro 1400 kilometrů daleko, a po cestě jsou vesměs jen malé vesničky, takže mě v příštích deseti dnech čeká pravděpodobně nejosamělejší úsek cesty ve velmi řídce obydlené oblasti.
Před příjezdem do metropole se zastavuji u pěkných vodopádů Kakabeka. Za o hodinu delší cestu to podle mě stálo.
Thunder Bay se nachází na břehu Lake Superior, největšího jezera na světě. Metropole má okolo 109 000 obyvatel a oficiálně vznikla až v roce 1970 spojením pěti menších měst. Historicky zde lidé začali žít na začátku devatenáctého století, kdy bylo toho místo strategickým bodem pro transport kožešin.
Na poslední chvíli nacházím útočiště u Kanaďana Dana, klasicky přes Warmshowers. Přicházím trochu nevhod, zrovna je na odchodu na rodinou večeři se sestrou a mamkou, ale už víte, že Kanaďané žijí v poměrně bezpečném prostředí, a nejsou zvyklí být obezřetní, nemá teda sebemenší problém s tím nechat mě, jako úplného cizince, bez dozoru v domě. V noci mi po příchodu ukazuje svou zahradu a truhlářskou dílnu, jinak je povoláním hasič. Prý tyto 3 věci jsou důvodem, proč nemá čas najít si manželku.
28.7.
Ještě před odjezdem z Thunder Bay mi píše zprávu jiný Kanaďan Francesco. Prý jestli nikam dnes nespěchám, mám se zastavit a dát si den volna. To možná není špatný nápad, lepší, než se přecenit, aby mi zase někde v pustině nelouplo v koleni. Ani tedy neopouštím zástavbu a se zastávkou v parku rovnou přejíždím k němu. Cyklisty hostí už od dob předinternetových, tj. 1993. Bere to trochu ve velkém, na stole má obrovskou knihu s minimálně 500 děkovnými dopisy od hostů. Podmínkou ubytování je, abych mu taky něco na památku napsal.
Společně se mnou tu dnes nocuje ještě Francouzka Seline, která se vydala opačným směrem – z Montrealu do Vancouveru. Nevím, co všichni mají s tím Montrealem, proč většina lidí bere toto město buď jako start nebo jako cíl. Francesco, podobně jako Dan, nemá žádné zábrany nechat si v domě bez dozoru dva cizince, a na celý den odchází pryč.
Jedu se podívat do obchodu se sportovní výživou. Kdysi jsem kvůli rychlejší regeneraci bral po návštěvě posilovny tablety s aminokyselinami pro rychlejší regeneraci, tak mě napadlo koupit si balíček i teď. Kdy jindy bych něco takového měl jíst než při těchto denních dávkách kilometrů. Slečna za kasou vůbec neví, co po ní chci, raději mi rovnou volá majitele. Ten se vyptává, na co to vlastně potřebuju, jaký že to dělám sport. Z mého příběhu je nadšený i dojatý zároveň. Z vlastní iniciativy mi daruje všechno, co jsem potřeboval, a přeje mi šťastnou cestu.
O událostech z posledních dní jsem dost přemýšlel. Došel jsem k závěru, že lepší způsob cestování než jet na kole, jsem si zvolit nemohl. Tempo mám tak akorát na to, abych si vychutnal každou zajímavost, která se kolem mě vyskytne, ale zároveň se nenudil a pěkně si to oddřel. A to, že jsem na cestě sám, mě alespoň motivuje k poznávání nových lidí, bez nich by byl můj zážitek sotva poloviční. Je úžasné, jak daleko člověka dostane úsměv a trocha nekritického, pozitivního přístupu.
Kanaďané jsou svou přátelskostí proslulí po celém světě. I když svým hostitelům vždycky něco přinesu, za svou pohostinnost nic nečekají, jde jim jen o to, aby se měli dobře i ostatní kolem nich, když sami mají dostatek. I my začínáme mít v cizině reputaci slušných, spolehlivých a pracovitých lidí. Jestli vám někdo tvrdí opak a celé to podtrhuje otřepaným klišé o ponožkách v sandálech, tak nad ním akorát mávněte rukou a nechte ho žít v jeho vlastní sebehaně. Sami nejsme o tolik odlišní než tito Kanaďané, jen jsme měli tu smůlu, že jsme si prožili pár dekád v prostředí, kdy se nedalo věřit ani vlastnímu sousedovi, natož cizímu člověku. Asi si na to budu muset chvíli počkat, ale věřím, že se ještě stihnu dožít toho, kdy se doma budeme bez obav chovat tak, jako se chovají tady, a nikdo nás při to nebude označovat za blázny.
