VŠICHNI PSI NA PROCHÁZKY. POVINNĚ!

I tenhle příspěvek, jako už pár předešlých, je inspirovaný současnou debatou na sociálních sítích. Tentokrát jde o názory veřejnosti na veřejné venčení útulkových psů (buď samostatné nebo spojené s nabídkou nafocení psa k inzerci). Téma se v pejskařských skupinách periodicky otevírá, většinou když nějaký rozhořčený zájemce o venčení sdílí, jak v útulku odmítli jeho nabídku, že vyvenčí pár hafanů, popřípadě je u toho i nafotí. Nedávno se debata dostala až na politickou úroveň a to hned ve dvou případech, které konkrétně nebudu jmenovat. Pod podobnými příspěvky je vždycky halda zamračených emotikonů a různě peprných a nelichotivých komentářů na adresu útulku. “To je hrůza. Copak nějaký normální útulek odepře svým psům procházky?  Proč to dělají? Takové útulky by se měly okamžitě zavřít! “

Obecně se asi shodneme na tom, že venčení psů je prospěšná věc. Už tak žijí nezřídka ve stresujících podmínkách, bez pána, zavření v kotci většinu dne (ne všude), tak proč jim nedopřát aspoň tu procházku, že?

Dovolím si nabídnout pohled z druhé strany, aby debata byla vyváženější. V tom, zda umožnit venčení, hraje roli několik faktorů:

• Druh zařízení – co širší veřejnost moc neví, je, že není útulek jako útulek. Typy zařízení už jsem lehce nakousla v jednom z přechozích příspěvků, ale pojďme si je trochu shrnout. Jsou útulky zřízené a provozované městem, ty bývají zpravidla (ale ne vždy !) „standardní“, tj. psi jsou umístěni výhradně v kotcích, útulek má smluvního veterináře a poměrně neflexibilní podmínky, pokud jde o jakýkoli kontakt s veřejností – striktně vymezené otevírací hodiny, striktní řád návštěv (někde nepouštějí do prostor útulku a zájemce třeba o adopci si psa vybírá podle obrázku a je mu poté přiveden), žádné venčení ze strany veřejnosti, často se odkazují na zákony a rizika s venčením spojená.
  Pak jsou soukromá zařízení, některá mohou mít smlouvu městem o odchytu a místění psů, jiná jsou čistě soukromá bez smlouvy s městem (jako náš útulek). Tam mohou být pravidla lehce uvolněnější co do modelu fungování (smečky vs. kotce), i do venčení – někde umožnují volně, jinde s různým omezením, jinde vůbec.
  Dalším typem jsou tzv. domácí depozita a dočasky, tj, zařízení, které nemají jedno místo, kde mají všechny nebo většinu svých psů, ale mají různě širokou síť tzv. dočaskářů či depozitářů, což jsou lidi, kteří mají jednoho či několik psů spadajících pod daný spolek u sebe doma. Jelikož psi žijí v domácích podmínkách, tam běžně venčení ze strany veřejnosti není vůbec třeba
• Povaha a „problémovost“ psů – jsou zařízení, která se specializují na specifický typ psů s různými omezeními – povahovými nebo zdravotními. Takže se setkáte se spolkem, který se třeba stará primárně o hendikepovaná zvířata, případně s psími hospicy (velmi staří psi na dožití) nebo se zařízeními, které se specializuje na problémové psy. Je pochopitelné, že pokud máte podobné psy, neumožňujete běžné venčení kde komu, komu se zrovna ten den zachce jít někam venčit, ale lidi si buď pečlivě vybíráte a vybudujete si síť zkušených a spolehlivých venčitelů, se kterými spolupracujete dlouhodobě(ji) nebo si venčení pokryjete vlastními silami, případně za pomoci rodiny a známých, bez zapojení širší veřejnosti.

Nedávno se například strhla debata pod naštvaným příspěvkem slečny, co viděla na FB příspěvek o agresivním vlčákovi z jednoho útulku a hned jim psala, že pro psa přijede, vyvenčí ho a zároveň mu udělá fotky. To, co by bylo třeba fajn u normálního psa, nepřipadá v úvahu u agresora. Žádný zodpovědný útulek nevydá agresivního, velkého psa na venčení jen tak někomu „z ulice“, byť by jeho záměry byly sebeušlechtilejší, protože kdyby se stalo nějaké neštěstí, bude viněn a „popotahován“ útulek.

• Předchozí zkušenosti útulku s venčením – víc o tom napíšu níž
• Počasí – extrémní počasí (velké mrazy či vedra) může také ovlivnit možnost venčení, jelikož psi výkyvy snášejí jinak než lidé a ve lekých vedrech nebo mrazech útulky venčení omezují s ohledem na zdraví psů.

Možná by se našlo víc obecných faktorů, ale ty uvedené jsou hlavní, co mě napadly. Uvádím je takhle obecně proto, aby se třeba ti, kteří se rozhořčují nad postem nějakého odmítnutého zájemce o venčení, mohli zamyslet nad tím, jestli třeba daný útulek neměl k odmítnutí jeden (či víc) z uvedených důvodů a nedávalo-li odmítnutí tudíž (aspoň nějaký) smysl.

A jak to funguje u nás? U nás je to směsice všeho, o čem jsem psala v bodech výš. I když některé psy máme taky v dočaskách u lidí doma, pořád jich je okolo 10 v útulku a u těch jsme za venčení rádi. Takže obecně venčení umožňujeme. ALE pouze lidem, kteří se zaváží k dlouhodobější a pravidelné spolupráci, tj, jsou ochotní docházet minimálně jednou týdně (den a čas je na nich, v rámci otevíračky) po dobu minimálně tří měsíců. To zejména z důvodů bezpečí psů i okolí  a taky kvůli uřiditelnosti. Tím bezpečím mám na mysli to, že s lidmi, kteří se zavazují k dlouhodobě spolupráci, podstoupí sepsání dotazníku a krátkou úvodní „instruktáž“, máme lepší zkušenosti, co do dodržování pravidel. Také je to lepší z toho důvodu, že pokud se se psem navzájem poznají po několika venčeních, pes na ně lépe reaguje a oni zase vědí, co od psa čekat, tudíž se jim spolu lépe funguje a lépe se předchází případným problémům. Uřiditelností myslím možnost lepšího rozvrhování, kdy který pes bude venčený. Registrovaní dobrovolníci mají přístup do online registračního kalendáře, kde se zapisují na konkrétní dobu, čas a vybírají konkrétního psa. Víme tak, kdy s kým počítat, zajistíme, že se protočí co nejvíc psů a můžeme si i sami lépe naplánovat venčení a další aktivity na naší straně. Tenhle systém provozujeme dlouho a vcelku dobře funguje.

Další věcí jsou ony zkušenosti útulků, kvůli kterým některé útulky venčení úplně zrušily. Ono totiž i když lidem hodně důrazně říkáte, co je třeba dodržovat, najde se bohužel dost lidí (ne, opravdu nejde o jednu, dvě výjimky za rok), kteří se instrukcemi neřídí a i třeba v dobré víře, kdy chtějí psovi „dopřát“ víc pohybu nebo nějaký pamlsek, způsobí neštěstí. Není výjimkou, že venčitel třeba dostane bázlivého psa z množírny, který se snadno leká a je zapotřebí se jednak vyhýbat rušným místům a druhak zajistit, aby neutekl (coz samozřejmě platí pro všechny psy, takže pouštět psy z vodítka mají povoleno venčitelé jen u některých psů, na vyhrazených místech jako psí hřiště anebo dlouhodobí venčitelé, u kterých víme, že je pes poslouchá a oni ho zvládnou). I přesto se nám nejednou stalo, že i přes několik důrazných upozornění venčitel psa pustil „aby se chudák víc proběhl“ a pes samozřejmě utekl, jednoho psa jsme nikdy nenašli, v ostatních případech následovalo urputné několikadenní/týdenní hledání a modlitby, aby se psovi něco mezi tím nestalo, protože bychom si to neodpustili.

Dalším nešvarem je krmení psů na procházkách i přes výslovný, několikrát opakovaný zákaz. Nejde jen o nějaký náš rozmar. Jednak obecně, psi mají většinou po překrmení pamlsky průjmy a někteří zvrací, což je samo o sobě nepříjemné a vyžaduje několikadenní dávání do pořádku. U nás navíc většina našich psů jsou senioři s různými zdravotními problémy a jsou na přísných veterinárních dietách. Pokud je venčitel venku nakrmí pamlsky, piškoty, apod. může jim způsobit nemalé zdravotní potíže, v krajním případě až ohrožení na životě /nemluvě o zbytečných nákladech na veterinu/. Zrovna nedávno se nám vrátil ledviňák Beník z procházky a byl celý špatný, zvracel (vyzvracel haldu piškotů a trávy), motal se, nechtěl jíst..museli jsme na veterinu, infuze. Takže mám pochopení i pro útulky, které si po několika podobných epizodách zkrátka řeknou, že jim venčení za všechny tyhle starosti a výdaje nestojí.  Sama jsem kolikrát téměř došla ke stejnému závěru.

Samostatnou kategorií jsou velcí a ostří psi. Tam si hodně dáváme pozor, komu takové psy svěříme a může trvat, než je vůbec pustíme s někým cizím. Ani v těchhle případech totiž nemáme úplně nejlepší zkušenosti, venčitelé se dušují, že psa zvládnou, ale i přes zákaz mu třeba sundají košík („aby ho chudák nemusel pořád mít“) a vrátí se pokousaní, případně se jen tak tak podařilo zabránit nějaké rvačce, napadení nebo neštěstí. Takže chápu útulek, na který spílala slečna, o niž píšu na začátku příspěvku, že pokud mají ostrého velkého psa a někdo jim napíše, že si ho přijde vyzvednou na procházku a focení, nebudou hned radostně odepisovat, ať samozřejmě přijede, že jí ho jen tak vydají. Samozřejmě nevím, jak konkrétně komunikace probíhala a jestli nebylo možné (z obou stran) větší vyjasnění, ale obecně je pro mě reakce útulku snáz pochopitelná než pro slečnu a ty, co jí přizvukovali. Až na podobnou debatu někde narazíte, třeba se vám vybaví tenhle příspěvek a pomůže k zohlednění pohledu „z druhé strany“.