22.8.
Zatímco ze sebe dělám v koupelně člověka, nachystala mi Vasilova manželka snídani. Mají takový ten pro nás zvláštní koncept ukrajinské rodiny, kdy muž je navenek hlavní kontaktní osobou a manželka jen tak do počtu, tak vlastně ani nevím jak se jmenuje a pro rozloučení jsem ji musel hledat v kuchyni, protože se Vasilovi nechtěla plést do „chlapských záležitostí“. Nejsem tu jen jako host, ale stále jako zákazník, takže za snídani normálně platím, ale když k tomu byla v ceně koupelna a bezpečný nocleh, je to pro mě skvělý obchod.
Přestávám si hrát na unaveného a pořádně do toho dnes šlapu. Je tak nějak hnusně i nádherně zároveň, často mrholí.
Málem jsem dnes použil svůj sprej proti medvědům. Ne na medvěda, ale na psa. Silnici stále lemují odlehlé farmy, kde si majitelé moc nelámou hlavu s oplocením, zároveň ale všude mají psy na hlídání. Pokud kolem projíždíte autem, ani si vás nestihnou všimnout, ale když se kolem farmy sotva krokem plazíte do kopce na kole, máte problém.
Nejdříve na mě vyběhl zlatý retrívr. Neříkám, že takový na světě nemůže existovat, ale ještě jsem toto plemeno jako hlídacího psa neviděl, tak se jen cynicky ušklíbnu a ve správný moment zařvu. Strachy sebou švihl na zem a zdrhá zpět k domu. Oslava mého vítězství trvá asi vteřinu, protože od domu se se zpožděním řítí dobrman. Hups… Vypadá, že to myslí vážně. Do kopce mu nemám šanci ujet, majitel nikde na obzoru, tak do jedné ruky beru nůž a kámen, do druhé sprej na medvědy a kolo používám jako vozovou hradbu.
Je to ještě nějaké mládě, takový hlídač teoretik, něco jako když si domů pustíte jehovistu a on neví, co má dělat, protože se takhle daleko ještě nikdy nedostal. Křičím na něj jak dinosaur, házím kámen, dokonce se mi ho tvrdou kovovou podrážkou povedlo i kopnout, což vyřešilo problém a dobrman se stahuje. Na Maxipsa Fíka ve třetí vlně už čekat nebudu, rychle si sbírám fidlátka a zdrhám. Nijak mu to nemám za zlé, holt si ho pro tehle účel vychovali a nejsem zastáncem psů na řetězu, jen jim ho chudáka takhle jednou něco přejede.
Po pár hodinách projíždím hlavním městem Nového Brunšviku, Frederictonem. Žádná velká hitparáda, 75 tisíc obyvatel, a už od rána je hnusně a mrholí, tak ani nemám náladu prozkoumávat centrum. Navštěvuji akorát jen z novodobých kostelů McDonald pro nášup kalorií na zbytek dne.
Tehle fast food jsem si oblíbil až teď při cestě, předtím jsem tam zašel snad akorát tak dvakrát do roka, když jsem měl uprostřed noci pořádnou virózu. Odjakživa mě děsil jejich systém objednávání potravy. Nikdy jsem se nenaučil ten jejich fastfoodový slang. Když už po deseti minutách luštění těch svitících tabulí najdu nějaké smažené prkýnko v housce, které bych si dal, nastává dehonestující proces konverzace s obsluhou. Skládá se z asi sedmi otázek v jejich divném hantecu, na které musíte správně odpovědět, a když jednou odpovíte špatně, musíte začít od začátku. Nikdy tak vlastně nevím, jestli budu v závěru toho všeho jíst, nebo jestli to tentokrát nevyjde. Určitou indícii dostávám v momentě, kdy mě obsluha vyzve k placení a dá mi účtenku, ale ani v tu chvíli si vlastně nejsem jistý, co po jeho otázkách dostanu, jestli vůbec něco. Tady v Kanadě mají možnost vytvořit si objednávku na dotykové tabuli, takže se s matoucím klíčníkem nemusím bavit, a sekačka od McDonalda tak v průběhu cesty tvoří častý zdroj živin. Do jiných řetězců se ale stále ještě bojím, to třeba až za dalších deset let.
Ujel jsem 150 kilometrů a půl hodiny před začátkem celonočního deště našel skvělé bydlení. Na sjezdu z dálnice uprostřed ničeho postavili informační centrum, a v roce 2014 jej zase zavřeli. Asi tu nebylo o čem informovat. Hlavní budova je zavřená, ale kousek za ní stojí malá kůlnička se suchým vnitřkem a krásnou betonovou podlahou, od které asi údržbář ztratil klíče, a tak jsou dveře jen podepřené lopatou. Lepší palác jsem si s ohledem na počasí snad ani nemohl přát.
23.8.
Po dlouhé době mám v zádech příznivý vítr. Kilometry rychle naskakují, tak se mi to líbí. Teda myslím si to, ráno mi přestal fungovat tachometr. Naštěstí je to jedna z věcí na kole, která nemá žádný vliv na jízdní vlastnosti. Kdyby to mělo zůstat jen u tohohle…
Nezůstává. Okolo půl páté vystřeluje zpod pneumatiky projíždějícího kamionu kámen a dělá mi paseku v zadním kole. Zase prasknul drát ve výpletu. Mohlo to dopadnout hůř, taky mi ten kámen mohl skončil v obličeji, takže tohle je svým způsobem výhra. U starého kola by to byla oprava na pět minut, tady je před banální výměnou nutno sundat kazetu a brzdový disk a na to s sebou nářadí nemám. Je to vlatně jak s novými auty. Deset kilometrů předemnou je obchod s koly, zavírají za půl hodiny, tak mám co dělat.
Přijíždím tam za pět minut pět. Otevřeli teprve letos, primárně jako půjčovna kol, zjistili, že o půjčování tady nikdo moc zájem nemá, většinu získu generují na prodejích a opravách, akorát kvůli tomu ještě nemají servis přímo v obchodě. Co jim chybí na zázemí, dohání slečna na ochotě. Zadní kolo si bere přes noc k sobě domů, zbytek kola a nějaké věci nechávám ležet v obchodě na podlaze a po zavření krámu mě ještě se stanem odváží do blízkého kempu. Sice dnes budu muset za běžné stanování platit nekřesťanské peníze, ale aspoň si mám výjimečně kde dát sprchu. V noci mi píše smsku, že kolo je opraveno a ráno mě prý cestou do práce zase vyzvedne.
Mimochodem, nacházím se v městečku Shediac, což znamená, že jsem po skoro dvou měsících dojel k Atlantskému oceánu. Akorát mi okolnosti nedovolují jít se tím zázrakem náležitě pokochat, to až zítra s kolem. Každopádně citím svěží slaný vánek. Do mého cíle zbývá jen něco přes 600 kilometrů.
24.8.
Slečna Lacey z obchodu mě ráno i ochotně vyzvedává v kempu a v kufru už veze i mé opravené kolo. V obchodě mě objímá na rozloučenou a já jedu s novou nadějí na další hranice provincií.
Ty jsou tentokrát tvořeny oceánem. Čeká mě Ostrov prince Edwarda a čtrnáctikilometrový most, který na něj vede.
S kolem se na něj nesmí, jednak je poměrně úzký a s rychle projíždějícími auty by to nebylo nic příjemného, ale asi by mě z něj i shodil boční vítr. Bojí se po něm jezdit i někteří řidiči, a tak tu provincie zřídila službu, kdy vás vaším vozem na druhou stranu převeze někdo z jejich zaměstnanců, pokud se na to sami necítíte. Já si z budky před mostem musím povinně zavolat autobus. Ten je směrem na ostrov zdarma, platí se jen směrem z ostrova, ať už na trajektu nebo na mostě.
Půl hodiny před koncem dnešní jízdy mi u krajnice nějaká paní s karavanem ukazuje, abych zastavil. Obíhá kolo a studuje moji vlajku. S úsměvem na rtech už začínám tušit, o co tady půjde. Nesměle se ptá, jestli umím česky. Záhy z auta vylézá i manžel. Jmenují se Sára a Ruda a žijí v Calgary v Albertě. Nezávisle na sobě utekli v osmdesátých letech z Československa a později se poznali v Torontu. Letošní léto cestují po celé Kanadě s obytným vozem. Asi půl hodiny si povídáme, vyměňujeme si kontakty a dostávám i chlazené pivo na cestu. Zase jedno milé setkání s Čechy v Kanadě. Hejretovi z Winnipegu jsem takto potkal asi 500 kilometrů po začátku cesty, tento pár asi 500km před koncem.
Dnes v noci budu kempovat na zahradě u Tonyho, dalšího hostitele přes Warmshowers. Mají s manželkou dům na samotě a jsou tak trochu specialisti na ekologický život. Vodu berou samospádem z potoka, ohřívají ji solárním panelem, většinu jídla si pěstují na zahrádce nebo jej sbírají v okolním lese, a jezdí elektromobilem.
