25.8.
Ostrov prince Edwarda je tak malý, že i když jsem na něj vstoupil teprve včera, už dnes jej budu na druhém konci opouštět. Chvíli se ze slušnosti zastavuji v jeho hlavním městě Charlottetown a okolo čtvrté odpoledne mi už paní v přístavu Wood Islands prodává lístek na trajekt.
Po hodině a půl plavby stojím zpět na pevnině a v poslední pevninské provincii Nové Skotsko. S originálním Skotskem má, kromě názvu provincie a identických názvů měst, kde před to vždy přidávají akorát „New“, i podobný charakter krajiny – spousty zaoblených zelených kopečků a mezi nimi se vine silnice.
Moc toho už dnes nestihnu, dny se nekompromisně krátí, tak kousek za New Glasgow sjíždím ze silnice na lesní pěšinu. Hned v příkopě potkávám jiného cyklistu, co jede ze Saskatchevanu. Je i na můj vkus až moc velký podivín, vypadá, jako by snad rok neviděl člověka. Zkouším pár zdvořilostních otázek, ale moc konverzace z toho nevzniká. On pak usuzuje, že by se měl v rámci základů bontonu taky na něco zeptat, ale skoro nedá dohromady větu.
Ubezpečuje mě, že je v pořádku, tak ho tam nechávám napospas vlkům a jdu se utábořit velmi hluboko do lesa. Řídím se pravidlem, že i kdyby měl byť jen jeden člověk vědět, kde mám stan, už i to je moc.
26.8.
Na východ vede jen jediná rozumná cesta a tou je dálnice číslo 104. V rámci projektu opravy tu začátkem léta velmi na hrubo vyfrézovali asi osmdesátikilometrový úsek, aby se na povrch lépe uchytil nový asfalt. Jenže s dokončením zrovna nespěchají, takže jsem si celý den protrpěl jízdou po něčem, co připomíná struhadlo.
Včera mi někdo před obchodem z kola ukradl sluneční brýle. Nějaké výprodejové z Lidlu, celé poškrábané, jedna nožička byla už asi měsíc slepená drátkem a instalatérskou páskou, na druhou jsem ještě dříve nalil celou tubu vteřinového lepidla, protože se taky rozpadala. Stejně se někomu líbily tak moc, že je prostě musel mít. Koukám se po podobně levné náhradě v jednom garážovém výprodeji. Pán tam má akorát skleněné cetky a talíře s jelenama. I tak poděkuju a chystám se k odjezdu. V poslední moment mě chlap zastavuje, než by žil s vědomím, že mi neměl jak pomoci, raději mi daroval svoje.
Přejíždím na Cape Breton, nejvýchodnější část Nového Skotska. Je to vlastně ostrov, s pevninou jej spojuje jen kamenný násep s dvouproudou silnicí a elektrické vedení natažené přes vodu.
Hned za přejezdem mi zase praská drát v kole. Po inspekci zjišťuji, že drát je můj nejmenší problém, zase mám asi patnáct prasklin v zadním ráfku. Jelikož už jsem z cesty dávno paranoidní, kontroluju to každý večer a vím, že včera tam ještě nebyly. Musel jsem si to udělat na tom zázračném struhadle. Já snad ještě budu znova měnit ráfek 250 kilometrů před cílem. Už ani nenadávám, odevzdaně každodenní problémy přijímám tak, jak přicházejí. Neznám člověka, kterému by se toto při přejezdu Kanady na kole nestalo. Proto tu má každý druhý pickup truck a určité části auta ani nejdou pojistit. A u nás lidé nadávají na kvalitu silnic, vtipné.
Příští servis je až za sto kilometrů, což zužuje výběr mých možností na jedinou, a tou je vyměnit drát, pokračovat a doufat, že se dostanu aspoň tam. Při opravě se dávám do řeči s jedním motorkářem. Docela sympaťák, zrepasoval si sám Harleje a teď s ním objíždí Severní Ameriku. Loni byl takto v Evropě, dokonce poznává i českou vlajku.
Abych co nejvíce odlehčil zadní kolo, pokračuji další hodinu před setměním převážně ve stoje a pak se klasicky zabořím do lesa u silnice.
27.8.
Obdobnou techniku jízdy mám následující den, ale díky tomu se dostávám alespoň do servisu v Sydney. Praskliny se i tak pěkně rozjíždějí, takže 150 kilometrů před koncem vypláznu v přepočtu asi 4000 za nové zadní kolo rumunské výroby. Nic vhodnějšího nebo levnějšího tu nemají, musel bych počkat týden na doručení.
Z tohoto města také vyplouvají trajekty do Newfoundlandu. Tam, kam potřebuji já, je to třikrát týdně. Je vhodné si místo zabookovat dopředu, což jsem už před týdnem pro jistotu udělal ne na dnešek, ale až na středu 29. srpna. Dobrý nápad, v momentě odplutí dnešní lodi jsem měnil zničené kolo.
Dostávám tedy nucené volno, kdy budu čekat na loď. Přes Warmshowers jsem si na tuto noc domluvil kempování na zahradě u jedné Lotyšské rodiny. Zítra bohužel všichni odlétají do Evropy, tak si na zbývající noc pravděpodobně budu muset najít něco jiného. Stan mám postavený a docela jsme si sedli, můžu zůstat kempovat i po jejich odletu.
Otec rodiny Juris se mě v průběhu odpoledne v soukromí zeptal na můj názor na Havla a na rusáky a komunisty. Normálně bych se o politice s nikým cizím vůbec nebavil, ale tak když už se zeptal… Řekl jsem mu, že Havla jsem měl rád, a jelikož korektnost ani obezřetnost ve vyjadřování názorů mi nikdy moc nešly, v několika větách jsem mu shrnul i co si myslím o komunistických prasatech, kteří doteď popírají vinu za čtyřicet let temna a zpátečnictví, a čekal jsem, co se stane. Poplácal mě po ramenou a ze stanu jsem byl záhy přestěhován do domu. Zítra odjíždějí, ale to prý vůbec nevadí, mám pak akorát vyhodit jističe a zamknout všechny domovní dveře. A to je příběh o tom, jak jsem dostal k rekreaci dům se zahradou.
