Tuhle otázku my provozovatelé sem tam slýcháme od lidí, kteří zjistí, jakým způsobem vlastně vedeme náš útulek. Běžně to nikomu nevykládáme, protože není důvod, ale čas od času se někdo buď zeptá nebo na to nějak přijde řeč. V několika minulých příspěvcích jsem už několikrát zmínila, že kromě městy zřízených či financovaných útulků existují soukromá zařízení, která městem financovaná nejsou. Co už ale málo kdo ví nebo si to neuvědomuje, je, že ty jsou často (ač ne vždy) provozována lidmi, kteří tuhle činnost dělají nad rámec svých pracovních úvazků v komerční sféře, nemluvě o soukromém životě a rodinných povinnostech.
Často mi třeba volají z nějaké televize, že by chtěli rozhovor na vybrané téma týkající se psů nebo natočit něco s našimi psy na určeném místě. Kdo nemáte zkušenosti s TV, vězte, že (s výjimkou ČT, kde se zjevně připravují víc dopředu) volají výhradně s věcmi, které se mají odehrát tentýž den, nejčastěji během hodiny, dvou od telefonátu. Už asi po padesáté trpělivě vysvětluju, že jelikož právě sedím v práci v kanceláři velké firmy a nemůžu jen tak pustit tužku a odejít, nebude bohužel dnešní natáčení možné, že příště by bylo třeba zavolat minimálně den, ideálně tak 3 – 5 dní dopředu. Nezřídka to reportéry zarazí.
Reportér: „Vy nepracujete v útulku?? Myslel jsem, že volám do útulku.“
Já: „ Voláte správně na provozovatelku, ale v útulku nepracuju, provozujeme ho s kolegyněmi ve svém volném čase, nad rámec běžných zaměstnání.“
Reportér: „Takže ani kolegyně by nemohly ?“
Já: „Bohužel, takhle narychlo taky ne, jsou taky v zaměstnání.“
Reportér: „To jsem vůbec netušil, že útulky můžou takhle fungovat.“
Já: „Soukromá zařízení našeho typu takhle fungujou poměrně často.“
Reportér: „Takže to děláte ve svém volném čase? A berete za to plat?“
Já: „Plat za to samozřejmě nebereme, děláme to dobrovolně.“
Reportér: „Dobrovolně jako zadarmo ???“
Já: „Ano.“
Reakce bývají různé od údivu, přes otázky typu Proč po vyjádření obdivu. Někdy rozhovor skončí dřív, než se dostaneme k Proč, když je reportér rozladěný z toho, že na natáčení za 2 hodiny se bohužel nikdo z nás dostavit nestihne.
Toť jen jedna z epizodek dobrovolného útulkáře :P. Na otázku proč je odpověď vcelku snadná – protože nám prostě není jedno situace opuštěných zvířat a chceme udělat, co je v našich silách, abychom jim pomohly. Jak jsem psala v minulém příspěvku, vlastnictví domácích mazlíčků se zkomoditizovalo, lidé si pořizují zvířata bez řádného rozmyslu a zbavují se jich jak na běžícím páse. K tomu přičtěme různé odhalené množírny se stovkami psů, které je třeba odebrat (komerční i spontánní, tj. ty, kde to někdo, kdo to původně myslel se záchranou dobře, neukočíroval a psi se mu rozmnožili na několik desítek), dovozy ze zahraničí, které jsou taky rostoucím problémem a jsme blízko toho, že v ČR začneme psy utrácet, protože je prostě nebude kam dávat. Jsem si jistá, že nebýt mnoha soukromých spolků a zařízení, už by dávno minimálně probíhaly debaty na státní úrovni o různých drastických řešeních. Takže díky bohu za všechny, kterým to není jedno, ačkoli se obávám, že množství zbavovaných, odebíraných a dovážených psů (a koček) nás dřív nebo později dostihne a přestaneme to zvládat tak či tak.
A jak se to vlastně zvládá takhle provozovat azyl při práci ? No jak, každou volnou chvilku, co v práci mám, odbavuju co nejvíc útulkových věcí, co jde. Takže třeba po obědové pauze odpovídám na rychlé maily nebo při přebíhání z budovy do budovy volám zpátky na změškané hovory. Ne vždycky jsou to příjemné věci, někdy na mě i několikrát do týdne někdo o telefonu křičí, že jestli nepřijmu jeho psa, kterého se potřebuje zbavit, nechá ho utratit, jestli to jako chci. Že nemáme místo, že nikdo nemá, protože takových telefonátů má většina útulků kolem stovky měsíčně, ho nezajímá, přece „jsme tam od toho, abysme brali nechtěný psy, že jo“. Ne všichni, kdo se chtějí zbavit psa, křicí. Někteří zcela nezúčastněně prohlásí, že ho teda vyhodí na ulici nebo dají uspat. Někteří jen bez odpovědi zavěsí. Hodně mi trvalo, než jsem takové telefonáty dokázala aspoň trochu rozdýchat. Jednoduché nejsou nikdy, zvlášť když vím, že psa nečeká nic dobrého, ať už páníček splní své hrozby či nikoli, ale člověk se při téhle činnosti musí naučit soustředit na to, co udělat může, ne na to, co nemůže, jinak by se zbláznil. Jo, snadné to není a předatelné už vůbec, dokud to člověk nezažije na vlastní kůži, nemůže moc chápat.
Co nestihnu o pauzách, musím dořešit večer, takže potom, co obhospodařím vlastní psy a domácnost, se vrhám na resty ze dne, delší emaily a postování různých informací a poděkování na útulkový web a FB. Je taky třeba řešit různé provozní záležitosti – nutné opravy (sehnat materiál a lidi, pokud je třeba a nezvládneme to vlastními silami), objednávky léků, veterinárních diet, doplňků, organizace různých akcí, jichž se účastníme, komunikace s dobrovolníky a sponzory, placení faktur a čas od času účetnictví. Nezřídka trvá do noci, než to člověk všecko pořeší, když se třeba podíváte k nám na web (kde se na rozdíl od Facebooku nedají příspěvky naplánovat dopředu), zjistíte, že většina příspěvků je publikovaná kolem 22 hodiny.
Děkuju bohu nebo čemu, že dnešní chytré telefony mají funkci automatického vypnutí zvuku ve zvoleném časovém rozmezí. Když tahle funkce ještě nebyla, občas jsem si zapomněla na noc zvuk manuálně vypnout, a stávalo se, že třeba ve 2, ve 3 ráno volal nějaký opilec nebo někdo, kdo se urgentně chtěl zbavit psa, případně i zájemci o těch pár sexy psů, co naším azylem prošli, dokázali volat třeba kolem půlnoci, aby jim náhodou psa někdo nevyfouknul :P.
Toť všecko radosti útulkařiny. Jak říkám, předává se to těžko, kdo to nezažil, nepochopí. Kdo to zažívá, má pravděpodobně částečně nakročeno směrem vypolstrovaná místnost v Bohnické léčebně :P. Sem tam lidem vyprávím, jak jsem coby mladá, nadšená dobrovolnice snila o tom, že budu pracovat v útulku na plný úvazek. Po tom, co jsem začala útulkařit naplno, mě to velmi rychle přešlo. Pokud bych zažívala denně tu frustraci z nedobré a stále se zhoršující situace v oblasti opuštěných a týraných zvířat, myslím, že bych se opravdu brzy zhroutila nebo zbláznila. V tomhle ohledu jsem ráda za své zaměstnání v komerční sféře, které je sice náročné, ale v mnoha ohledech neosobní a oproštěné od silných emocí, které člověk řeší v útulkařině. Takže i když mít vlastně dvě plnoúvazková zaměstnání je časově hodně náročně a takzvaně „na palici“, pořád je to pro mě cesta, jak si uchovat zdravý rozum a nenechat se semlít.
Samozřejmě si nedělám iluze, že provozování útulku samotné nějak koncepčně řeší zoufalou situaci opuštěných zvířat (jejíž míra veřejnosti zatím díky nám malým azylům ještě nedochází), cíl vidím ve vytvoření komunity (asociace ?) nás útulkářů a lidí „z branže“, kdy budeme ze silnější pozice tlačit na systematické změny, ať už pro řešení týrání zvířat, tak obecně směrem k větší odpovědnosti při pořizování a chovu zvířat. To je další věc, kterou přihazuju na hromadu svých útulkových povinností, ač jsem si vědoma, že je to velký úkol. Ale bez toho budeme schopni pomoct jen těm několika málo psům, co mají to štěstí, že se dostanou do naší péče. Což není málo, ale je třeba směřovat i ke koncepčním řešením. Takže je možné, že v následujících měsících a letech budu publikovt příspěvky na web ne kolem 22 hod, ale až po půlnoci. Ale za to s větší nadějí, že máme šanci změnit celkovou situaci týraných a upuštěných zvířat obecně.
Takže proč dobrovolně ? Protože nám to není jedno !
A protože je tohle můj poslední příspěvek, děkuju všem, co jste nás těch pár měsíců sledovali a případně se rozhodli nám pomoci. Moc děkuju i Láďovi za tenhle nápad a za skvělou spolupráci. Pokud jste si z čehokoli, o čem jsme psali, i něco odnesli, o to líp :). DÍKY!
