Konec na konci světa

29.8. – 25km

Dočkal jsem se dne odjezdu trajektu na Newfoundland, vyplouváme z přístavu v North Sydney v půl šesté odpoledne a máme jet skoro osmnáct hodin, tedy prakticky přes celou noc. Ve frontě se potkávám s dalšími čtyřmi cyklisty cestujícími na vlastní pěst a pak ještě přijíždí skupina osmnácti jiných cyklistů i s náklaďákem jako podporou. Tito to mají jako výlet s cestovkou na ostrov.

Platit pomalu šest tisíc za postel v kajutě odmítám, na protest se vší parádou kempuji uprostřed palubního kina. I přes velikost lodi to s ní přes noc docela hází, je solidní vítr a vysoké vlny.

30.8. – 135km

Pár hodin před dokováním už z paluby sleduji kopce a útesy ostrova. Je to kouzelný pohled, jak z nějakého fantasy filmu.

V deset ráno stojím suchou nohou na molu v Newfoundlandu a čeká me poslední etapa.

Newfoundland nejsou zrovna tropy, oproti pevnině se ochladilo o 12 stupňů a fouká pořádný východní vítr, což je přesně z toho směru, který nepotřebuju. Změnil se i charakter krajiny, na každém rohu leží jezero, kterým tu říkají „ponds“, a místo řídkých lesů s mohutnými stromy tu rostou drobné jehličnany, jejichž větvě se do sebe vzájemně zaplétají a vytvářejí tak hustý zelený koberec. Jak mezi tím projde los s těma jeho lopatama na hlavě, vážně nechápu.

Po asi stovce kopců a 130 kilometrech přijíždím okolo páté odpoledne do St. John’s, nejvýchodnějšího města Kanady. Docela se mi tu líbí, zejména zástavba malých barevných domků.

Bydlení mám na příští tři noci až do odletu domluvené u sympatické paní Joy přímo v centru. Na svůj příjezd ji psychicky připravuji už asi deset dní a z dárků na uvítanou si přes email zvolila pivo, takže se ještě stavuji v liquor store.

31.8. – 40km

Dnes celou cestu oficiálně zakončím. Brašny nechávám ležet u Joy a vyrážím jen nalehko.

16 kilometrů za městem stojí na útesu maják. Místo se jmenuje Cape Spear a jedná se o nejvýchodnější bod země a vlastně i celé Severní Ameriky, dál je až na obzor jen oceán. Vítr ještě zesílil, vlny se rozbíjejí o skály, ochladilo se skoro na deset stupňů a mrholí. Ale tak co, když na konec světa, tak ať je to se vší parádou.

A je to tam, po osmi tisícich kilometrech a dvou měsících na cestě stojím v cíli.

28. června jsem na druhé straně kontinentu namočil obě kola do Tichého oceánu a nabral si malou lahvičku mořské vody. V rámci finálních formalit bych měl proces námáčení tady u Atlantiku zopakovat a vodu zde vylít.

Zrovna na tomto místě to není proveditelné, všude stojí cedule zakazující kvůli bezpečnosti přístup k vodě, což by mi zase až tak nevadilo, ale když vidím, jak ten konec světa vypadá, je nebezpečí skutečně reálné. Posledního člověka tu vlna spláchla před šesti dny, tak se nechci stát součástí špatné statistiky.

Na doporučení popojíždím blíže k městu do rybářské vesničky Quidi Vidi. Zde v drobné zátoce namáčím přední i zadní kolo do slané vody a vylévám obsah lahvičky. Špína na rukách je od řetězu, ten se mi ještě v posledním kopci pro zpestření kousnul v přehazovačce.

Jaká milá náhoda, že zrovna tady na břehu stojí pivovar. Dávám si prkénko s degustačními vzorky piv a tu největší porci fish and chips, kterou prodávají. Ani nevím, jestli to dokážu sníst, ale jen malý člověk má malé cíle.

Tímto se za sebe loučím. Děkuji všem, kteří mou cestu sledovali až do konce a zejména těm, kteří se rozhodli podpořit Azyl opuštěných psů v Libni.

Láďa