Kdo jsem

Kdo jsem

Většina lidí mi říká Láďa. Už tady se to ale začíná komplikovat. V rodném listě mám napsáno Ladislav, a ti, kteří znají i mého tátu, taky oficiálně Ladislava, mi říkají Slávku, protože se tak říká zase jemu. V české kotlině je všechno v pořádku a vždycky jsem na něco z toho slyšel, potíže se jménem ale nastávají už třeba kdekoli na západ od Aše. Celé jméno je moc dlouhé a tím pádem nezapamatovatelné, zkráceně je to zase nevyslovitelné. Ekvivalent Slavek zase anglicky mluvícím evokuje slovo otrok a mají pak ze mě akorát srandu.

Jsem původně ze severních Čech, z města Mimoně, které vlivem jistého animáku zažívá v posledních letech nárůst popularity. Celý život jsem se měl vlastně dobře. Rodiče mě i přes mé protesty dali na místní gymnázium, jen co by kamenem dohodil od zvláštní školy, a když už mi v devatenácti ani jedna z těchto institucí neměla co nabídnout, šel jsem hledat štěstí do Prahy.

V létě při škole jsem se, v rámci vydělávání na učebnice a alkohol pro zimní a letní semestr, na několik sezón ocitl v Anglii, kde jsem se společně s dalšími Čechy a Poláky, jakožto příslušník nejnižší sociální vrstvy v širém okolí, staral o chod pěkného a rozlehlého kempu.

O pár let později jsem už ale 25 let mlád a v kravatě usedl na kancelářskou židli jako obchodník v nákupním oddělení Pražské správy nemovitostí. Život byl zase jednoduchý a měl jsem se krásně. Možná až moc. Všichni na mě byli hodní a práce mě bavila. V každé volné chvíli jsem vyrážel na menší nebo větší dovolené tím stylem, jak to mám nejvíc rád, tedy s baťohem na zádech, a s cílem vrátit se špinavý, kulhající a nevyspalý. Když nebyl na obzoru výlet, tak jsme se šli v pátek alespoň pořádně ztřískat do hospody, to je vlastně takový náš národní sport. No řekněte sami, kde je v tomhle životě chyba?

První prasklina v idylce nastala asi v den, kdy si s kolegové mezi sebou měřili a porovnávali, teda chci říct počítali, kolik let jim zbývá do zaslouženého důchodu. Nejlépe na tom byl kolega Jirka s deseti. Mě se tehdy nikdo neptal, ale pro sebe jsem si zamumlal 44. Vlastně mi nic moc nechybělo… …ale tak moment světe, že by se měla v šestadvaceti začít psát předposlední kapitola mého života, to jsem ti teda nepodepsal!

Batůžek si umím sbalit pěkně, tam podle mě není co zlepšovat, takže jsem si příští rok pořídil roční víza do Kanady, a i s vědomím, že je to možná naposled, co můžu chlemtat zadarmo kafe, jsem svůj plán v květnu oznámil šéfovi. Židlí mě nepřetáhl (on byl vždycky hodnej) a domluvili jsme se, že bych si tedy mohl sbalit raději až v prosinci. Je zajímavé, jak se v tu chvíli člověku změní přístup a postoj k mnoha věcem, když je tu to vědomí, že se za pár měsíců jeho život smrskne do krosny jen s tím nejnutnějším.

Když jsem po Vánocích dojedl všechen bramborový salát, vyrazil jsem dle plánu do Vancouveru v Kanadě. Bral jsem to letadlem přes Amsterdam do Panama City, pak džípem na pobřeží, člunem na kraj džungle před Kolumbií, pěšky přes hranice, přívozem a autobusy do Bogoty, a pak zase letadlem přes Houston v Texasu do Vancouveru. Když o tom teď tak přemýšlím, asi se to dalo udělat i jednodušeji, ale už se holt stalo. Pokud by vás zajímalo, jak jsme při tom všem měli průjem na dvou světadílech, mrkněte se do archivu těchto stránek, kde, kromě dalších zápisků z mého pobytu v Kanadě, najdete můj deník z této výpravy.